Domek rodiny O´Connerů

S košem na prádlo plným různobarevného oblečení jsem nakoukla do kuchyně, odkud se ozýval hlas mé dcery. Nespokoje jsem krčila nosík, proč jen musí nechávat své věci kamkoliv se hnou? Měla jsem samozřejmě na mysli Ebi i Andyho, však si ti dva byli taky více než podobní a měli v oblibě nechávat po sobě cokoliv na místech, které právě opustili. Mohla jsem všechny ty domácí práce dělat roky, a stejně jsem je všechny pořád nenáviděla. Ne, že by mi to někdo v téhle rodině usnadňoval.
Položila jsem koš na stůl a otočila se k Ebi, co právě seděla na lince a jedla sušenku. Zúženýma očima jsem pozorovala každý jeden drobeček, který se odloupl od sušenky a padal na právě vytřenou podlahu. Už už jsem se nadechovala, jak jí to všechno pěkně řeknu, když mě napadlo, že přesně tohle by mi řekla babička a zase mi sklaplo. Mám já tohle zapotřebí?!
"Jasně." odvětila jsem nakonec s úsměvem. "Jako tvoje mamka, jako ředitelka ti uložím kázeňský trest." znovu jsem jí věnovala láskyplný úsměv. Bylo milé jak na mě každý rok zkoušela tu samou taktiku. Čím byla starší, tím víc mi připomínala mě samou, i když to bych jí nahlas nikdy nepřiznala.
Přistoupila jsem k ní a pohladila jí po černých vlasech. "Mimochodem, tamhle na tebe čeká tvůj nejlepší kámoš.." cvrnkla jsem jí do nosu a slavnostně ukázala na lux stojící v rohu místnosti. "Lux Ebi, Ebi Lux, seznamte se ve tvém pokoji."

Spokojeně jsem sledovala její umírající pohled, aniž bych hnula brvou. Rozhodně jsem si nepřišla jako zlá matka, spíš jsem jí vždycky dost rozmazlovala, ale byly některé hranice, přes které nejel vlak. A uklízení bylo zkrátka jednou z nich. Nicméně jistá informace mě přece jen překvapila a já zvědavě naklonila hlavu na stranu. "Máš rande..?"
Obvykle jsem s ní jednala vždy na rovinu a to samé jsem očekávala od ní. Neměla jsem před ní tajemství a doufala jsem, že to tak funguje i opačně. Chtěla jsem mít se svou dcerou lepší vztah, než jsem kdysi mívala s mámou já. Dost mě mrzelo, že nemá tolik kamarádů, jak bych si přála a v podstatě tráví většinu dne se mnou nebo Andym. Trápilo mě to od té doby, co probudila svoje schopnosti. Každý rok, když škola znovu začala, jsem tajně doufala, že konečně najde nějakou spřízněnou duši. I kdyby to byl kluk.. ovšem v takovém případě bych ji rozhodně hlídala. Měla jsem už své zkušenosti.. Že má rande mi oznámila prvně.
"Nemysli si, že když přijde Andy, bude ti všechno procházet. Sleduju vás oba." zkoumavě jsem se na ní zahleděla. Byla jsem šťastná, že se Andy dostal tak daleko a měla jsem strach, protože tihle dva pohromadě to nikdy nevěstilo nic dobrého. Palcem jsem jako správná matka očistila její tvářičku a oak jí k sobě přivinula.
"A s tím seznamováním, na Andyho už od včera čeká tamhleta hora nádobí. Můžete si to vyměnit." usmála jsem se líbezně. Věděla jsem, že mytí nádobí nesnáší.

Zamyšleně jsem pokývala hlavou. "Měla jsi jít. Koupil by ti popcorn a třeba by se z toho vyklubal pěknej večer. Abys věděla, tvůj táta se mi nejdřív taky nelíbil." ale opravdu jen chviličku.. Možná se mi ale tak nějak ulevilo, že ještě pořád to bude moje malá holčička. Nemusela jsem se zatím bát, že udělá nějakou chybu. I když ta moje chyba, byla správná a ona mi to každičkým dnem připomínala. "No co, do kina můžeme jít spolu."
Musela jsem se usmát, když se zatvářila zklamaně, že jí Andy nebude krýt. Přece jen byla ještě malá a naivní, ale i já jsem věděla, že u nich dvou vždycky budu malinko přivírat oči. Byli přece všechno, co jsem měla.
Když pak ukázala na lux, podívala se na mě a položila tu otázku, nedokázala jsem se udržet a tiše se zasmála. Pohladila jsem jí po něžné tváři a zazubila se. "Když to zvládneš, klidně to udělej nohama." popíchla jsem jí s úsměvem, protože ten její výraz zkrátka stál za to!

Samozřejmě mě ta její věta potěšila, no na druhou stranu trochu zamrzela. S tímhle přístupem si žádné kamarády nenajde. Nespokojeně jsem se na okamžik zamračila, ale nakonec jsem se jen odevzdaně usmála. Věděla jsem, že jednou jí někdo docení. Nebyly to jen myšlenky infantilní matky, ale objektivního pozorovatele. Hladila jsem její dlouhé, ebenové vlasy a nakonec jí do nich vtiskla polibek.
"Ty vybíráš samé animáče.." zabručela jsem nespokojeně. Už dávno mě napadlo, že bychom měli do kina chodit každý zvlášť, ale pokud šlo o rodinné výlety, byla jsem ochotná přetrpět cokoliv.
Nakonec jsem jí věnovala úsměv a kývla na souhlas, protože mezi námi vždy panovala taková poloironická nálada. Geny se v nás bohužel nedali zapřít. "Šikovná holka." usmála jsem se na ní, když vzala lux a sama jsem si vzala koš s prádlem a vykročila k prádelně. "A nezapomeň uklidit i svůj pokoj, přes nános toho bordelu už není vidět, jakou barvu má koberec." poznamenala jsem ještě, než jsem se ztratila dole u pračky.

Zrovna jsem cpala červené prádlo do pračky a zpívala si u toho nějakou nejspíš známou melodii, která ovšem v mém podání nezněla moc věrohodně, no můj koncert vyrušila vcelku hlasitá rána. Mateřský instinkt okamžitě alarmoval moje myšlenky, které vygenerovali jen jedno pravděpodobné řešení. "Ebi!" můj výkřik byl jen o maličko rychlejší, než já. Prádlo vylétlo do vzduchu, jak jsem bez rozmyslu vyběhla z prádelny. Zastavila jsem se až uprostřed kuchyně a překvapeně koukla na tu spoušť. Chvíli jsem nebyla schopna slova, přece jen moje dcera podobné katastrofy přímo přitahovala, ale člověk si na ně ani tak nedokázal zvyknout. Navíc jsem ještě stále cítila uvnitř hrudníku děsivý strach. Mohlo se jí něco stát..
"Abigail!" bylo nakonec jediné, co jsem dokázala říct a to poněkud nespokojeným hlasem. Nakonec jsem si jen promnula spánky a vzala smetáček s tím, že kuchyň zase uklidím. Já jsem se obvykle nemínila rozčilovat a dneska tomu nebylo jinak. "Běž se umýt a to oblečení hoď do pračky. Příště ti k luxování opatřím helmu.." rozhodla jsem nakonec. Doufala jsem jen, že lux není odepsaný a nebudu tudíž muset shánět jiný..

Sledovala jsem, jak se už čistá vrátila a mopem po sobě uklidila to, co jsem já nestihla. Sledovala jsem její počínání a nedokázala při tom potlačit úsměv. Nedokázala jsem se na ní zlobit. Od malička byla prostě jen můj malý, milovaný Omyl. Odložila jsem smetáček na místo, otřela si ruce a odhrnula jí pramínek vlasů z tváře. Měla krásné oči. "To nevadí Ebi. Je důležité, že si umíš svou chybu přiznat a snažit se jí napravit. Omlouvám se, měla jsem o tebe strach." smířlivě jsem se usmála. Nikdy jsem na ní nekřičela a i to zvedání hlasu jsem nepovažovala za dobrou věc, no byla jsem jen člověk a někdy mi ro prostě ujelo.
Nakonec jsem jí odvedla k lince a vysadila ji na desku. Došlo mi, že už není maličká, ale co má ráda, se nikdy nezměnilo. Zalovila jsem v mrazáku a vytáhla pod brokolicí ukrytou zmrzlinu. Věděla jsem, že ani jeden z těch dvou by ji právě tu nehledal, ale teď jsem jí chtěla odměnit za její chování. Položila jsem jí kyblík do ruky a vyndala dvě lžičky. "Šup, ať to nevidí Andy." zazubila jsem se spiklenecky a nabrala si plnou lžičku. Ani já jsem si nedokázala upřít sladké.

Ušklíbla jsem se, bylo jasné, že si budu muset najít jiný úkryt na svoje sladkosti. Ale byla jsem ráda, že se tak usmívá, znamenalo to, že je šťastná a to mi stačilo. Nakonec jsem ani nekomentovala to ničení sedačky, obešla jí a sedla si vedle ní. Nikdy jsem si nedělala těžkou hlavu s vychováním, takže jsem v mžiku položila nohy na stůl, ukradla jí část deky a nakonec i zmrzlinu, abych si mohla ještě vzít, než mi to všechno sní. "Drzoune drzá.." mumlala jsem si ještě pro sebe, když jsem olizovala zmrzlinu.
Pak jsem se jen spokojeně uvelebila vedle ní, chvíli hledala ovladač a potom zapnula televizi. Přepínala jsem z kanálu na kanál a nespokojeně se při tom šklebila, protože nic z toho nebylo podle mého gusta. Nakonec jsem ovladač předala dceři a podložila si hlavu polštářem. "Dej si tam co chceš.. teda kromě těch tvejch pohádek." upřesnila jsem rychle, protože podobné sladké hlouposti jsem dneska neměla náladu. Na to jsem totiž ještě stále měla moc práce. Ale nic se mi nechtělo dělat. Chtěla jsem se jenom válet. Právě to mi nakonec připomnělo mého bratra a mě poprvé za večer napadlo, že už jsem ho dost dlouho neviděla. Jestli přijde domů opilej, přetáhnu ho pánvičkou.. Bylo ale docela možné, že spí ve svém pokoji. Nikdy jsem nevěděla.

Nadzvedla jsem oboci kdyz mi vzala zmrzku, deku, nohy si dala na stul a jeste si brblala toto. Zalozila jsem si ruce do sebe a zakroutila hlavou s usmevem. "Hmmm...ty geny se obcas nezaprou vid?" I ja si musela trosku podpichnout. "Jakou si me udelas, takovou me mas a reklamace ani nejde, takze v podstate vzato...mluvila jsi pri tom svem mumlani i o sobe." Usmala jsem se dabelsky a vzala si zpet zmrzlinu. Ocividne nehrali nic v telce, co by ji zaujalo a proto kdyz si podlozila hlavu polastarem, jeste jsem ji vic zakryla, aby nenastydla. Nebylo zrovna nejvetsi teplo a i ja mela tendence se k nk starat. "Hraji tam Rebelku! To musime videt!" Hned jsem to prepla na tu pohadku, ktera vazne stala za to. Bylo to o matce s dcerou a predevsim jejich vztahem. "Ta zrzka je celkem tele. Ja kdybych mela moznost te na neco zmenit, byla by jsi jednorozec. Ne, ona si musi vybrat medveda. Na cl je sakra medved a uz vubec jako mama?!" Je dost mozny ze uz jsem mlela blbosti, ale kdyz se mi necl nelibilo, mela jsem potrebu to rict at uz to bylo u cehokoliv.

Zůstala jsem na ní překvapeně koukat. Pak jsem se ale musela zasmát, protože to dítě mělo pravdu. Udělala jsem si ji takovou, jaká je a je jako já víc, než si umím představit. Neměnila bych ji ale za nic na světě.  Když mě přikryla, zjihly mi oči a já si jí jednou rukou přitáhla k sobě do náruče, čímž jsem vychytrale hřála ji i sebe.
Když mi oznámila, co že to hrají v televizi, rozladěně jsem se ušklíbla, že budu muset koukat na nějakou hloupost, no nemínila jsem to přepínat. Evidentně z toho byla nadšená a já jsem stejně nevěděla, co jiného pustit. Bylo mi to fuk, napůl jsem u toho spala. "Jednorožec..?" reagovala jsem ovšem na jednu z jejích početných smysl nedávajících vět. "Proč jednorožec..? Ještě abych zvracela duhu, ne..? Já bych tebe proměnila na křečka, vyběhala by jsi se v kolečku a byl by od tebe pokoj." ušklíbla jsem se, ale pak jsem se rozhodla, že teda dám tomu filmu šanci.
Po nějaké chvíli jsem překvapeně zjistila, že mi Ebi usnula přímo v té nejnapínavější části. Zavrtěla jsem hlavou, políbila ji na čelo, pořádně zachumlala do deky a spokojeně zůstala koukat na tu kravinu.

Vzbudilo mě ostré světlo, které se mi dralo pod víčka. Tiše jsem zamumlala nějakou dost nevýchovnou nadávku a rozhodla se překulit, že si to ještě dospím, no poněkud jsem nedomyslela, že se nenacházím v posteli, ale jen na gauči. Samozřejmě, že jsem přes okraj přepadla a skončila na zemi pod konferenčním stolkem doprovázená tupou ránou. Zděšeně jsem otevřela oči, abych prozřela, co se vlastně stalo. Zabručela jsem si něco ve spojení mě a nejmenovaného druhu skotu a třela si naraženej zadek, zatím co jsem nenápadně lezla z pod stolu, aby to Abi neviděla. Obvykle jsem jí za podobné věci častovala nechápavým výrazem a vrcením hlavy a tak jsem si říkala, že by tohle malé zaškobrtnutí nemusela vidět.
Nakonec jsem si prohrábla rozcuchané vlasy a s výrazem zombíka se doloudala do kuchyně, kam mě vábila příjemná vůně snídaně. Usmála jsem se na Abi a políbila ji do vlasů. "Dobré ráno, zlato." protáhla jsem se kolem ní a vyndala jsem z poličky hrneček. "Jsi šikovná holka. Tvoje stará matka si jen udělá kafe a hned ti pomůže." pousmála jsem se a dala vařit vodu. Při pohledu na svůj odraz v jednom ze skel mě napadlo, jak jsem dřív mohla zvládat noční výlety a druhý den normálně fungovat. Asi fakt stárnu.. "Dáš si čaj?"

Delani toustu je vazne hracka, ale v tom me vyrusil pad ze sedacky. Chvilku jsem se zarazene koukala, jestli se stane neco dalsiho a máma vstala. Nemohla jsem si odpustutit zakrouceni hlavou, jak tk vzdycky dela ona, kdyz se mi neco takoveho stane. Jenze...hned po vazne tvari jsem se zacala hlasite smat a pak terpve kroutila uprimne hlavou do strany. Ano, pomahla bych ji, ale smich byl silnejsi a nebylo to urcite smrtelne. Kdyz proska a pilibila me do vlasu, oplatila jsem ji to polibkem na tvar s usmevem. "Dobre ranko i tobe, jsou sešl tousty. Dneska nepripalene!" Usmala jsem se vitezoslavne a nadzcedla oboci pri zmince o stare matce. "Stara matka? Tse..vis, za tri roky bys v tom pripade mohla byt babickou. Najdu si muze a jedno prespani a co vse se muze stat, az k neuvereni. Ja jako maly Omyl o tom vim celkem dost, co myslis?" Do siroka jsem se na ni usmala a vyplazla ze srandy trosku jazyk, aby to dodalo tomu, ze ji chci trosku podpichnout. Na caj jsem jen zakroutila s usmevem hlavou. "Noup, kakajjoo prosiim." Usmala jsem se andelsky.

Evidentně jsem zase tak nenápadná, jak jsem doufala, nebyla a tak jsem se nakonec musela zasmát taky. Zbrklost a nešikovnost hold taky podědila po mě. Vlastně většinu vlastností. Nasypala jsem si do svého hrnečku lžičku kafe, zatím co do toho jejího zase kakao a vydala se do ledničky pro mléko. "Zlepšuješ se." zazubila jsem se na ní hrdě vzhledem k těm toustům. Já byla v kuchyni vždycky dřevo, naučit se vařit mě donutilo až její narození, protože s ní a jídlem to býval horor. A někdo taky musel nakrmit Andyho, že?!
"Babičkou?! Tak na to zapomeň! Drzoune drzá!" vysekla jsem jí výchovný políček, ale jenom mírný, protože jsem věděla, že si ze mě dělá jenom legraci. "Matkou jsem byla v patnácti.. babičkou hodlám být tak nejdřív v pětapadesáti." zakřenila jsem se. U ní jsem zatím neměla strach, že by dělala nějaké hlouposti, i když člověk nikdy neví a tak jsem stejně byla radši na pozoru. Jisté zkušenosti mě naučili, že stačí opravdu málo.
Nakonec jsem jen stále s úsměvem vzala oba hrnečky, položila je na stůl a vrátila se pro tousty. "Pojď jíst ty rozumbrado, než ti to vystydne. Mimochodem, nevíš, kde je Andy..?"

Po jejim komplimentu jsem se spokojene usmala. Polozila jsem talir s tousty na stul a a pobavene jsem musela reagovat na jeji odpor k tomu byt babickou. "Nejsem drza, je to pravda. Ale neboj, ja si uziju to co mam az v plnoletosti, maminko moje." Pobavene jsem na ni vyplazla jazyk a sedla si ke kakauuu. Zakousla jsem se i do toustu a byla to skvela kombiace. Jakmile zminila strejdu, zaskocilo mi. Jakmile jsem dokaslala se slzamy v ocich, musela jsem se jen usmat. "Tak mozna nebudes babicka ale i svagrova s neterinkou nebo synovcem. V noci z jejo pokoje sli divny zvuky. Myslis ze vi jak se dalji deti? Ja si o tom cetla a...nechapu, je to divny. Ze by i on mel takove potreby? Hm... Zamyslela jsem se a na mámu koukala pohledem jako "Rikam pravdu nebo ne?". Kdo viii. "Jak vypadal vubec táta?" Toto tema jsem nevytahovala nejradi, jz kvuli máme, ale zajimalo me to uz dyl. Jaky byl.

Napila jsem se z hrnečku a obemkla kolem jeho teplé stěny prsty. Souhlasně jsem kývla hlavou a usmála se. "A to je taky velmi chytrý nápad, na takové věci máš ještě spoustu času." schválila jsem její slova. Zatím se s klukama ani nebavila, natož aby s nimi dělala jiné věci, takže jsem mohla být v klidu. Jednou ale začne a věděla jsem, že pak budu trnou hrůzou den co den. Stačilo, že jsem se neustále strachovala, co vyvede Andy.
Když se začala dusit, mírně jsem jí pleskla po zádech, láskyplně samozřejmě a s pozvednutým obočím poslouchala, co jí tak překvapilo. Tentokrát jsem se zasekla já v půlce pohybu, kdy jsem si nesla toust k ústům a zůstala na ní zírat. Rozhodně jsem si nedělala iluze co se Andyho týče. Stejně jako já měl spoustu zlozvyků, a že si občas vodí holky domů, to bylo samozřejmé, no do dnešního dne jsem doufala, že to Ebi nepostřehla. Nakonec jsem si nešťastně kousla do toustu a zvedla k ní pohled. "Nestraš.. Určitě jsi se to.. spletla." na vymýšlení výmluv jsem nikdy nebyla dobrá, ale na tohle téma jsem vážně nebyla připravená.
Když nakonec zmínila svého otce, neubránila jsem se takovému nic neříkajícímu výrazu. Vždycky, když se mě na něj někdo ptal, jsem se tak tvářila. Nerada jsem o něm mluvila, protože to stále byla moc živá a bolestivá rána. Ale nejspíš měla právo se ptát. "Jak vypadal..? Černovlasej, modrookej, hodně vysokej.. jo, tvůj táta byl vážně moc hezkej chlap." pokývala jsem hlavou a radši se znovu napila. Napadlo mě, že v jejích rysech je těžké rozeznat, co má po mě a co po něm.

Zakroutila jsem hlavou. "Um...nope, ja se nepletu." Zazubila jsem se. Chvilku jsem si jen v klidu popijela kako, ani jsem si neutrela knirek od kakoveho mleka kolem pusy a snedla jeden toust a uz jsem byla plna. Kdyz mi popsala tátu, videla jsem jeji vyraz a trosku a nepatrne se zamracila. Po jeji odpovedi jsem jen dopila tise kakao a odneska ho k drezu, kde jsem se zastavila a na chvilku zapremyslela. "Beztak ani nevi ze existuju..." Zabrblala jsem si pro sebe a pak se jen pousmala. Nepotrebuju otce. Otocila jsem se na mámu a vybavilo se mi neskutecne moc hezkych vzpominek, ktere mi bohate stacily. Byla jsem sice na chvili smutna, ale po pohledu na mamču jsem se zase usmala. Dosla jsem k ni a dala ji pusu na tvar. "Ummm...dekuju, ze tu pro me jsi." Usmala jsem se mile. Sice nejake veci jsem musela delat se sryckem, jako treba nase rebelie, ale...tse! Nesnasela jsem, kdyz me chitly chvilky osamoceni. Asi to chtelo nejake decka v mem veku. "Jak se...zpratelis s nekym? Nemam sice moc rada ty namysleny blbecky ze skoly, ale snazit se muzu porad, vid?" Usmala jsem se do siroka jak slunicko.

"To víš, že jo, chytrolínko." cvrnkla jsem jí do nosu a usmála se. Moc dlouho mi ale úsměv na rtech nevydržel. Bylo mi líto, že jsem svou nevhodnou náladu přenesla i na ní a to jedním pitomým výrazem, ale neuměla jsem se tvářit jinak, ne při zmínce o něm. Bylo mi líto, že ho nikdy nepoznala, že celá ta věc skončila tak, jak skončila, ale už se na ní nedalo nic změnit. Obě jsme museli jít dál..
"Zlato.. kdyby dostal šanci, vím, že by tě miloval.." pousmála jsem se a nebyla to jen slova milosrdné útěchy. Věděla jsem, že by to tak bylo. Nikdy jí nezvládnu dělat oba rodiče, ale ona to zvládne i tak. Nakonec jsem se na ní jen usmála, bylo to pryč. "Pojď sem, ty můj malej Omyle." krátce jsem jí objala, když mě políbila na tvář a dlouze si jí prohlížela. Dospívala.
"Jak se s někým spřátelit? To nevím, já nikdy moc kamarádů neměla. S Andym to bylo od začátku jasné. Řekla bych, že musíš být sama sebou a nebát se někoho oslovit." pousmála jsem se vševědoucně.