Raymond Chastel

Jméno/Příjmení: Raymond Chastel
Přezdívka: Ray
Pohlaví: On
Věk: 15
Země: Francia
Škola: Serpent École

Hodnost: žák vyššího stupně ^^

Charakter: Zajímat se o cokoliv, tak to u mě rozhodně nehrozí. Vlastně u mě nehrozí žádné jasné emoce jako u jiných, protože vyzařuji dojmem že mám rád samotu a klid. To vlastně nepopírám, samota je fajn, žádné otravné hlasy a jeden může v klidu myslet na cokoliv, na cokoliv mimo všechny ty otravné problémy každodenního života, kterými se musíme všichni brodit. Poslední dobou mám potřebu sem tam alespoň naslouchat ostatním, být v jejich blízkosti. I když bych to rozhodně popřel, začínám se vyrovnávat s jistou svou vlastní částí a něco u ostatních hledám, sám nevím co, nebo koho. Ačkoliv bych zde mohl skončit, není to zdaleka všechno. Mou hlavní zbraní mého charakteru je nepředvídatelnost, přísahali by jste že například spím spokojeně na lavici a přesto se dokážu objevit z čistajasna nepozorovaně uprostřed okolního dění. Nestává se to často, ale ostatní se mě pro mé podivné protiklady straní. Buď je odrazuje můj nezájem a postoj třídního břídila, nebo je zastraší můj cool zásah a smělost vycházející mi z mého postoje, především očí. Je totiž známo, že jsem jediný blázen, který se nebojí postavit komukoliv, pokud si myslím že je to správné.

Oblíbené: Mojí nejoblíbenější činností je dělat zkrátka a jednoduše "nic". Miluji když se můžu někam zašít a nejlépe se válet v trávě a pozorovat mraky. Ve třídě kde to nejde jsem známí jednoduše tím, že alespoň spím při většině výuky. Testy netesty,udržet mě vzhůru a při zájmu je opravdu tvrdý oříšek. Moji další oblíbenou vášní jsou šachy, japonské šachy a GO. Myslím si, že ve všem kde by se měla použít taktika nejsem vůbec špatný a je to jedna z mála věcí, co mě dokáže zaujmout. Stejně tak mě zajímá vše co se týká schopností a vědomostí s nimi spojených. Informací nemám v tomhle ohledu nikdy dost a tak trochu po nich hladovím i když to nedám znát. Pokud jde o dívky, moc se o ně nezajímám, mám totiž tak trochu jiný a odlišný pohled na ně. Nemusím zrovna přesládké kočičky, mám rád holky co něco vydrží, mají ve všem jasno a dokáží si jít za svým. A takových tu moc zrovna není.

Neoblíbené: Jak už jsem říkal, nemám rád přesládlé věci, které se líbí ostatním. To neznamená že nedokáži vydržet v jejich přítomnosti, ale někdy to i mě stojí pěkné úsilí. Dále nesnáším když musím rozhodovat za druhé, nebo zasahovat do dění okolo sebe. Mám jednoduše rád, když se věci vyřeší sami a mě z toho všichni úplně vynechají a to i za předpokladu že přijdu o bonusy. Stejně tak nesnáším tedy celkově, když prostě něco musím udělat.
I když tady na škole prozatím nemám přátelé, rozhodně na mé přátelé nikdo nesmí sáhnout, stejně tak na příslušníky rodiny. Nikdy jsem moc přátel neměl ale o to víc si dokáži vážit někoho, kdo by mě dokázal vystát a přišel druhý den zase. Pokud by někdo na takového přítele jakkoliv zaútočil, poznal by mou temnou pravou osobnost skrytou hluboko pod povrchem. Poslední celkovou věcí co nemám rád je asi omezování volnosti at už od pravidel, učitelů, zkrátka cokoliv. Kromě pravidel naší velké rodiny, jsou všechna pravidla stvořená pouze proto, abych vyzkoušel jak moc dobře se dají porušit či obejít.Kupodivu víc nesnáším pouze to, když je někdo porušuje mimo mě a dokážu být při jejich vymáhání dodržování dost nepříjemný. Poslední nepříznivá zmíňka pak patří příliš velkému světlu i když pohled na krásné modré nebe to dokáže trochu přebít.

Životní příběh: Tak vy po mě chcete příběh a dost možná, ne určitě očekáváte dojemné klišé. V tom případě Vás však musím nejspíše zklamat. Moje dětství bylo naprosto normální, tedy pokud je ovšem normální že váš otec je vůdce velké rodiny dost podobné té mafiánské co znáte z filmů a vaší mámu by rozhodně nikdo nechtěl naštvat. Kdo že jsou moji ctění rodičové? Aby jsme to zjistili musíme se přesunout o pár let dozadu a kdo ví, jestli to vůbec bude stačit. Jasné ovšem je že kolem mé rodiny a předků byly vždy jen a pouze samé dohady a nejasnosti. Tedy útržky nejasností. Jedním takovým útržkem je i fakt že často vystupovali v otevřených střetech a to na obou přesto tolik rozdílných stranách. Sem tam šlápl někdo z rodiny až moc vedle a když válka jednoznačně skončila, nezbylo z rodiny skoro nic. Znovu jí dal dohromady až děd a díky svým schopnostem dokázal dosáhnout důležitého postavení, a to i přez to že se o něm říká že změnil stranu až téměř na poslední chvíli. Ovšem nikdo mu to nikdy nedokázal. Můj otec byl jiný, alespoň si to o něm myslím, i když do hlavy jsem mu nikdy neviděl a nejen jemu, nejspíš ani ostatním nikdy neuvidím. Nejsme moc no tento, normální sdílná rodinka. Otec měl vždy skvělou pověst a dbal na to, aby zůstala nepošpiněna i za cenu, že děda téměř nevídal. Rozhodl se nás všechny vyjmout z bezprostředního nebezpečí a nechat nás stranou, protože denně nejvíc riskoval. Je to totiž jedním z ochránců míru a pořádku. Vždycky byl mým vzorem, tedy než neznámo kam zmizel.Do té doby jsem žil podivným klidným ba až normálním životem děcka, ale od té chvíle se můj život pětiletého děcka drtivě změnil.
Matka mě doposud držela stranou a vytvořila tak vlastně dost silný základ pro mou budoucí charakterovou samotářskou soběstačnost, pravdou je že za to mohly nejspíš dost i mé časté nemoci. Říkáte si a které dítě nemá občas ty obvyklé nemoci a bolístky, ale u mě to nějak bylo prostě jiné. Matka mě nesměla pouštět příliš na sluníčko, protože jsem měl neustále horečky, spálenou kůži a podobně. Většina lidí byla vyděšená, ale má matka se nevzdávala a kupodivu mě nebrala k doktorovi. Neustále jen vařila odporný čaj a říkala mi, že je to normální. Že já jsem normální a že to s věkem přejde, že jsem jen výjimečnější než jiní z mé velké rodiny. Tenkrát jsem nerozuměl jejím slovům a plakal když se mi děti smály, že jsem upír. Ale i tak jsem dokázal poznat z její péče, že mě nadevše miluje. A nyní zpátky k zmizení, tedy k osudové změně.
Matka musela převzít většinu otcovi zodpovědnosti, patřila nám zámožná firma, a jiných věcí kterým sem v té době zdaleka nemohl rozumět. Najednou jsem byl sám až příliš a o pro mě cizí služebné jsem nijak nestál. V té době se u mě začaly silně projevovat mé "jiné" schopnosti. Matka musela vynaložit mnoho úsilí aby nic z toho neprasklo a nakonec se rozhodla k zoufalému rozhodnutí. Zavolala si mě k sobě a posadila si mě na klín, snažila se být klidná a mluvit se mnou jako s dospělým i když jsem k tomu měl  pěti nejspíš ještě poměrně dost daleko. Toho dne mi oznámila, že musím odjet za svým dědou, kterého jsem vůbec neznal někam daleko na jeho panství. Prý je jediný, kdo bude mít dost zkušeností, aby se o mě postaral. SNad poprvé a jedinkrát si tenkrát pamatuji jak u tohoto rozhodnutí plakala a objímala mě jako nějaký předrahý poklad. Nedalo mi to a rozplakal sem se taky a sliboval že nikam nepojedu, že tu budu s ní a že jí se vším pomůžu a ochráním. Ale jenom se tomu smála a řekla, že na to je ještě příliš času a že to co mě čeká je jednoznačně nezbytný pro mé osobní dobro i pro dobro naší celé rodiny.A tak mi nezbylo nic jiného než poslechnout a vydat se na nedobrovolný "výlet" i když bych nejspíš měl říci "delší pobyt" k dědovi.
Děd byl zvláštní člověk a vlastně byl vůbec první kdo se ke mě odmítl chovat jako k dítěti. Dlouze si mě prohlížel jako cizího a pak prostě z prahu přede dveřmi odešel a protože auto co mě přivezlo již odjelo, nechal mě tam stát samotného s mými vlastními kufry a pocity. Do takovéto situace jsem se nikdy předtím nedostal a tak jednoduše netuše co s tím mi nezbylo než vyvalit bezmocně oči a dívat se tupě na zavřené dveře. Minuty plynuly a ten staroch se musel neskutečně bavit, tedy tak mi to alespoň připadalo. Ruce zatnuté v pěst a pot pomalu zalil mé čelo. "Ty...ty....ty CO TO DĚLÁŠ!" Hlava se pomalu zvedla nahoru a to už jsem doslova řval. "...já ...já ...JÁ JSEM TVŮJ VNUK!" Opět nastala chvíle ticha a pak se zavrzaly přede dveřmi kroky a dveře se pomalu otevřely dokořan a v nich stál opět on. Přísný pohled v očích a mírně pobavený úsměv na tváři, děda byl někdo pochopte to. A pak stejně jako zbytek rodiny a i důležitých lidí nikdy neukazoval emoce."Hmm...co to říkáš ty malý baklažáne!" Hrdě zvedl hlavu a přísně mě sjel pohledem. "K tomu aby jsi se stal členem rodiny je potřeba mnohem víc..." Ale vesměs byl spokojený, protože viděl že se rozhodně nevzdávám. A pak mě konečně vzal dovnitř, ovšem krásné prázdniny mi rozhodně nezačaly...
Děd uznával, že metodu poznej a pochopíš, lépe řečeno zkušenostmi se naučíš přežít i žít. Takže mě od mala vychovával velmi tvrdou rukou, dalo by se říci že mě spíš cvičil a fyzicky připravoval stále tvrději jak mi přibýval věk. Jeho tvrdé až sprosté zacházení mě dalo to nejdražší co i mnohem později chybělo mým ostatním vrstevníkům s jinými schopnostmi. Naučil mě vydržet naprosto všechno, naučil mé sebeovládání a později předal i mnoho rad v sebeovládání což mě postavilo do docela jiného stínu, jak u nás doma říkáváme. Světlo totiž nemáme nějak v oblibě více méně všichni. Ale příliš nespěchejme a trochu si přibližme vztah mezi náma dvěma. Vlastně jsem toho starého dědka z počátku hluboce nenáviděl. Nechápal jsem pojetí jeho tvrdé lásky a že mě tak vychovává pro moje vlastní dobro, že mě nenápadně připravuje. Přesto mě vždy dokázal přimět či naštvat přesně správně tak, aby dosáhl svého. Ten starej pacholek mi ani nečítal pohádky jako to dědové většinou dělávají a když sem se pokoušel mu ztěžovat, začal mě poprvé trochu brát vážně. Sebral první knihu a začal mi číst a vyprávět z historie. Bitvy a střety národů, slavní vojevůdci, uměl to dokonale a úžasně a když sem tam přidal nějakou báchorku o našich předcích získal si mě nenápadně úplně. Pomalu jsem mu začal ve dvanácti rozumět a chápat proč a co celou dobu dělal. Za ta léta se mezi námi vytvořil prazvláštní vztah. Nejvíce jsme oba připomínali dva tvrdohlavé berany se sraženými hlavami dohromady, kteří se nemůžou vystát a přesto jsme se svým způsobem respektovali a měli rádi. Nikdy si neodpustil mě oslovovat "ty malý baklažáne" a já mu stejnou mírou oplácím "ty starý dědku".
Ovšem ani zde však vše nekončí, protože děd vycítil že mé schopnosti jsou v základu silnější, než kdysi byli v mém věku jeho a navíc můj intelekt a ymšlení mu dělal často při tréninku velké problémy. Dokázal jsem totiž to málo vždy využít v desítkách kroků dokonale připravených dopředu proti němu a tak přišel nejen s výcvikem na přežití v džungli, ale i mezi lidmi. Prostě mě bez varování dal z počátku mezi "cizí" lidi do ne známého prostředí a dokonale mě z počátku vyděsil. Později se z toho však stala hra "škola hrou" i když ne zrovna bezpečnou a často šlo o život. Ovšem naučil mě všemu možnému, od poslíčka po kupčení, zacházení s lidmi a já rychle chápal a učil se z jejich myšlení stejně rychle jako v lese jak zabít a přežít. Už tenkrát ze mě byl mladý nebezpečný baklažán který moc dobře ví kým je a co chce. To všechno jsem dělal, ne dřel a učil se pro rodinu a ztraceného otce. Chtěl jsem být dost silný abych ho našel a případně zachránil, abych byl jako jiní členové významní ochránci. Právě proto mi bylo volno a nicnedělání tolik vzácné, že jsem se později zamiloval do orle lenocha a tuto roli rád mám stále i když je pravda že mám pevné zvyky a cvičím dennodenně ovšem stranou všech ostatních. A kde že to potajmu cvičím, kde že to jsem? Před již delší dobou mě starej dědek přihlásil na zvláštní školu, kde prý najdu podobné jako jsem já. Vůbec se mi tam nechtělo protože jsem tušil hroznou nudu a že to bude otrava, ovšem jako vždy se se mnou vůbec nebavil. "Pamatuješ jak jsem ti říkal, že tě připravuji na velký úkol? Tak ta chvíle právě nastala, prostě se seber a vypadni na tu zatracenou školu malý baklažáne. Možná to nedělám tak pro tebe, ale pro ně. Mám k tomu své důvody a potřebuji tě na tom místě mít, pokud obstojíš po tvém návratu ti řeknu všechno co se týká naší rodiny, to největší pravdivé tajemství."  Ta slova mi prostě nemohla dát spát. Jsem tady v plném očekávání, plně znuděný a připravený tu zatracenou školu dodělat či naplnit své neznámé poslání. Nejspíš nikdy se nedozvím, že mě sem uklidim dočasně pro mé vlastní bezpečí. Tak či onak na škole působím jako neoficiální dozorčí třídy. Díky mým schopnostem jsem často dokázal srovnat nejen spolužáky a zastavit je, ale i starší žáky. I když donutit mě jednat je velmi těžké, pokud se rozhodnu každý mi jde z cesty. Tak toto jsem já a můj příběh nabízí doposud nepopsané stránky...    

Mazlíček: Malý černý potkan, je dobře vycvičený a poslouchá na slovo. Dal by se využívat na předávání vzkazů, kdyby stejně líně jako jeho pán povětšinou nespal přecpaný v mé vlastní kapse.

Vzhled a zajímavosti: Na levém zápěstí má tetování zvláštních ornamentů, které značí příslušnost k jeho rodu. Proto nosí černé rukavice s ustříhanými prsty, aby nebylo hned vidět a druhé tetování má na pravém rameni, které označuje výcvik který většinou dostávají až plnohodnotní členové "rodiny" kteří ovládli své schopnosti a jsou připraveni.  O významu těchto tetování se skoro vůbec neví, zvláště po té co byla po válce rodina téměř zničena a po obnovení udržovali vše v tajemství.



Vybavení: Zvláštní boxero-nože, do každé ruky jeden. Většinou kapuci staženou do čela. Balíček první pomoci a malé ocelové lanko. Sem tam notýsek na poznámky kterým nikdo nerozumí.

Ok životopis v pořádku jediný věc která mi vadí je ta že na tvé úrovni nejsou povolená dvě zaměření takže bud Ninjutsu a nebo Taijutsu vyber si jedno. Jakmile bude tohle v pořádku a budeš mít povolenou schopnost tak nevidím problém ;)

* a jakmile opravíš ta zaměření v životopisu. Stále tam vidím dvě.