Školní chodby

Z knižnice som dorazil do školy, kde som sa dostal pomerne rýchlo na ich chodby. Pomerne zvláštna hodina na prechádzku po týchto chodbách ale mal som taký pocit, ako keby som na niečo zabudol. Naozaj si neviem ani za nič spomenúť, čo to bolo. Normálne sa mi nestáva, že na niečo dôležité zabudnem. Dumal som pri chôdzi a snažil som sa horko ťažko si rozpomenúť, čo som to mal ale asi to bolo márne, lebo ak si človek chce niečo spomenúť tak si to nespomenie. Spomenie si to až v tedy, keď to najviac nepotrebuje alebo až keď je proste príliš neskoro. Jedno som ale vedel, ak to bolo niečo s mojimi povinnosťami určite si to vypijem a poriadne. Takže som si s tým radšej prestal lámať hlavu a pokračoval som v obchôdzke. Nemal som na pláne sa tu zdržať dlho, lebo by som tu možno ani nemal byť ale našťastie vďaka mojej hodnosti by mi mohol maximálne vynadať len riaditeľ.

Moja prechádzka po škole bola vyrušená akýmsi smiechom, ktorí som počul ešte skôr, než by počul normálny človek. Vedel som, že idú mojim smerom a už podľa hlasu som si dal do kopy, že to budú deti.
Kto vie, čo tu teraz robia. Ten ďalší sa ale nesmial a zdalo sa, že skoro ani nevydával žiadne zvuky, keď kráčal. Chalan s bielymi vlasmi zastavil predo mnou a pozeral ku mne a ja na neho, lebo to vyzeralo, ako keby niečo chcel. A mal som aj pravdu, lebo chcel, aby som šiel za ním. Preto som dlho nestál a vybral som sa za ním. Bol som zvedavý, kam ma zavedie a čo vlastne odo mňa bude chcieť. Nespomenul som si ani, čo som to zabudol, takže kto vie, možno to bolo aj priam to, na čo som si nemohol spomenúť. Jeho výraz ma v tomto nápade aj podporoval. Bol som popravde zvedavý, kam ma jeho trasa zavedie.
(presun)

Z ošetřovny se ocitla na chodbě. Na hlavu si tiskla sáček s ledem. U prvního koše, který našla, ten sáček hodila do něj. Aspoň že měla dlouhou afinu. Prsty místo hřebínku si ji zčesala, tak, aby nebyla vidět boule. Pár dní ji určitě bude bolet hlava z nárazu. Ten idiot! Proč mi ho otec musel dávat za učitele?! pomyslela si naštvaně. Vydala se chodbou do nižších pater. Chtěla si jít na kolej odpočinout.

Předstoupil ji cestu. Zastavila se a vražedně se na něj dívala. Vytáhl z kapsy lízátko. Kdyby si před ni nestoupl, tak by ho ignorovala. Vlastně to měla pořád v plánu. Lízátko si vzala a vůbec nereagovala na to, co říkal. Obešla ho a pokračovala v cestě. Já mu dám chibinky! pomyslela si naštvaně. Nesnášela, kdy se jí někdo vysmíval za její výšku. Nemohla za to, že její genetická výbava neposkytla o pár centimetrů navíc. Za to mohli její rodiče. Tak by se jí za to mohli přestat vysmívat a nechat ji na pokoji!

Keď ma obyšla ja som pokračoval pomalým krokom za ňou. Predsa len som mal na starosti jej tréning, preto som potreboval zistiť, či je teraz schopná niečo robiť alebo nie. "Chibinko, si teraz v stave robiť niečo fyzicky namáhavé?" Predsa len, ak ju bolela hlava, tak by asi nemohla, preto som to potreboval zistiť. Inak ja som sa jej popravde nevysmieval, len som nevedel jej meno a nemal som ju ako inak osloviť, takže to bolo preto.

Slyšela za sebou kroky. Povzdechla si. Místo trenéra dostala ocásek. Přála si, aby ji dal pokoj. Už tak jí dneska ublížil dostatečně. Rozbalila lízátko a strčila jej do pusy. Obal zahodila na podlahu. Ať to její ocásek uklidí. Vytáhla lízátko z pusy. „Ne, nejsem a nebudu!“ řekla. Rozhodně s ním trénovat nehodlala. Byl to trotl a ještě k tomu ji způsobil tu bouli na hlavě. Sešla schody a pokračovala poslední chodbou, která vedla ven ze školy. Koleje přece nebyly školou spojené, tak se do nich musela dostat venkem.

Neviem, ako na tom je presne fyzicky ale vyzerá to, že to nieje až také strašné, takže to zvládne. Pomyslel som si a pri mojej chôdzi teraz už moje kroky počuť nemohla, lebo som to zariadil. Keď vyšla von zo školy ani si nestihla možno všimnúť no ja som bol dva metre pred ňou a rútil som sa na ňu. Vyzeralo to, ako keby som ju mal na pláne udrieť smerom do brucha. Moje pohyby boli teraz pomerne pomalšie a také, aby ich stihla zaregistrovať a mohla na ne reagovať. Po celú tú dobu som nevydával vôbec žiaden zvuk dokonca ani šuchot oblečenia by nezačula. Nemusela chcieť spolupracovať ale ak nechce dostať nakladačku mala by niečo urobiť aj keď by som asi tesne pred dotykom s jej bruchom zastavil ale to vedieť nemohla lebo v tej rýchlosti to vyzeralo, ako pravý útok.

Vyšla ven ze školy a zamířila si to na koleje. Chtěla si už lehnout a odpočinout si. Najednou se ocitl dva metry před ní a řítil se na ni. Měl v plánu ji udeřit. Otevřela pusu až jí lízátko spadlo na zem. Když neslyšela jeho kroky, tak si myslela, že ji konečně nechal.
To vážně na ni hodlal útočit po tom, co jí dneska už způsobil?! Naučeným hmatem, tudíž podvědomým, mu ráno těsně před zásahem krouživým pohybem levé ruky ladně odsunula stranou. Tím jeho pěst neškodně prolítla kolem jejího pasu. Využila přitom jeho rychlost a sílu, aby se moc nenamáhala. Pravou přitom sevřela pěst a hodlala mu jednu vrazit, proto mířila výš na jeho tvář.

Je pravdou, že na boj z blízka som sa nikdy nešpecializoval ale nebol som na tom tak zle, aby som sa nechal zbiť od dievčaťa. Jej ťah bol dobrý, lebo využila inštinktívne moju silu a rýchlosť proti mne, lenže mierila na moju tvár a mne stačilo ladne hlavou uhnúť na stranu tak, aby jej päsť prešla vedľa. Keď mala tú ruku vedľa mojej hlavy druhou rukou som jej ju chytil a potiahol smerom na mňa, takže tým asi do mňa narazila. Počítal som, žeby mi chcela uštedriť koleno do slabín ale to bom mal poistené sovjím kolenom, takže by som jej to ním nedovolil. "Musím uznať, že nebudeš taká beznádejná. Na to, ako si protivná, tak nejaký talent mať budeš a trénovať sa ťa bude dať." Bola to niečo, ako menšia skúška, nemal som na pláne jej ublížiť ale to si asi ona nevšimne s jej povahou.

Její pěst nedopadla na jeho tvář, což litovala. Chtěla mu oplatit jeho drzost a otřesné chování. Uhnul hlavou na stranu, ruku ji chytil a potáhl. Bylo to směrem ne na stranu, aby se dostal z její blízkosti, ale rovnou na něj. Jako by říkal „tak pojď holka“. Tím pádem do něj narazila. Navztekaně se rozhodla ho kopnout kolenem do jeho nejslabšího místa. Při tom chlápkovi, co ji sem odvezl, to fungovalo, tak proč by to nemělo i teď. Jenže se zmýlila. Její koleno narazilo na to jeho. Počítal s tím, že tohle udělá. „Nech mě ty, úchyle!“ zakřičela na celé kolo, doufajíc, že ji někdo uslyší a půjde ji zachránit.

Nečakal som, že začne kričať ale jej hlas aj tak nikto iný nemohol počuť, lebo som ho "zastavil." Preto ho počula len ja a ona. Popravde mi nahrala do karát, lebo so mnou sa o takých veciach nežartuje. Ani nevedela ako a podarilo sa mi ju natlačiť na najbližší strom, čo bol po pravej strane. Stále som si kryl svoje "najslabšie" miesto, lebo jedine tam ma mohla ohroziť. Keď bola opretá o ten strom zdvihol som jej obe ruky nad hlavu ale s tým, že pomocou vybrácií som jej ochromil ruky aby nemohla odporovať. Keď už boli hore mohla byť aj silnejšia ale z takej pozície ich dole nedá. Nebol som ale hrubý, všetko to bolo v norme. "Takže úchyl hovoríš?" Šeptol som jej do ucha. "Kľudne ti toto želanie splním." Moje druhá voľná ruka sa nebezpečne pohybovala u jej boku, kto vie kam zamieri? Hruď? Zadok? Možno to bude ešte horšie.

Vůbec netušila, že její křik vyzněl nadarmo. Netušila jak, ale podařilo se mu ji přitisknout ke stromu. Snažila se ho kopnout, leč marně. Zdvihl ji ruce nad hlavu a použil nějakou svou techniku, aby s nimi nemohla hýbat. Když nemohla používat ruce, tak se snažila křičet, aby ji někdo pomohl. Její křik skončil jako ten předchozí – slyšely ho jen oni dva a ostatní, kdyby tam někdo byl, neslyšeli nic. Nelíbilo se jí, co s ní dělá a k čemu se asi chystá. Tatííííííí, já tě zabijůůůůůůůůůů! zasténala v duchu. Jak jí mohl dát někoho takového jako trenéra? Po tom, co promluvil, s sebou začala házet a kopat nohama. „Přestaň!“ křikla. Prosím, ať přestane! Přece jen byla dcerou ředitele, tak by se k ní mohl chovat slušně!

Nie popravde som vážne nebol úchyl, len som ju chcel postrašiť, predsa len iba menším šokom dokážeš dohnať človeka k dobrému správaniu. K tomu ten jej krik mi už prišiel tak trocha zúfalí a to sa mi nepáčilo, to už bolo niečo, kam som zájsť nechcel preto som ju pustil a odstúpil od nej. Vlastne som sa jej tým pádom takmer nijak nedotkol, okrem jej rúk. "Dúfam, že zajtra prídeš do tréningovej haly. Po svete chodí plno silnejších, ako si ty sama. A ak sa nechceš spoliehať na otca ale na seba, tak ti radám, aby si prišla a urobíme niečo s tým, aby si bola silnejšia." Hovoril som jej to celú dobu otočený chrbtom ale počula to, ako keby som stál vedľa nej. Potom ale počula šepkanie. Mohla by to prirovnať tomu, že som mal svoje pery u jej ucha. "Okolo 3 tej ťa tam čakám, buď aspoň raz hodná a príjdi, aby som ťa nemusel hľadať." A to určite nechcela, aby som ju hľadal, lebo to by sa ma potom už tak ľahko nezbavila.

Už si začala zoufat. Vážně netušila, jak se mu bránit. Najednou ji pustil a odstoupil od ní. Celá ta scéna trvala pět minut a čtyřicet tři vteřin včetně jejího křiku. Byl k ní otočený zády, ale slyšela ho, jako by s ní mluvil z očí do očí. Nevěřícně na něj hleděla s otevřenou pusou. Zlost v ní přesáhla hranice. Kéž by měla po ruce něco těžkého, aby ho s tím mohla praštit. Kvůli němu přišla o lahodné lízátko, které se válelo na zemi, a už se ho chopili mravenci. Kdyby nebyla vzteklá, určitě by nad tou ztrátou bědovala. Pak nastoupil šepot. „Ty jeden ***!“ zahrnula ho všemi možnými nadávkami, které ji přišly na jazyk. Musela se vydýchat. „Pro tvoje dobro se mi vyhýbej velkým obloukem!“ V kapse zalovila po nějaké sladkosti. Při její smůle zjistila, že je má prázdné. Lítostivě hodila očko po červeném, tedy už černém, lízátku. Musí si pořídit hlubší kapsy!