Tréninková hala

Pomalým krokem konečně dorazí taky, většina lidí si ho ani stejně nevšimne. Je jich tu poměrně dost na to, aby se mezi nimi krásně jeho příchod ztratil. Vybere si proto nenápadné zapadlé místo od většiny, pokud možno někde na kraji či v rohu a zde se tiše opře a chvíli sleduje vlnící se dav. Lidičky se baví, usazují i přesazují a na něho to působí poměrně unavujícím dojmem. Trochu si zívne a zaujme pohodlnější pozici, snad nikdo nebude tolik drzý aby ho při proslovu, který jistě brzy přijde, budil.
Zpozorní pouze na malou chvíli, kdy zahlédne v davu tu zajímavou dívku s pěknou ránou, ale i ta se mu brzy ztratí. Je příliš líný, než aby hledal očima kdo tu je a kdo není.
Pomalu začne klimbat ve výhodném postoji, kdy není jisté zda dává pozor, nebo spí. Pro něho hraje i fakt, že je na místě, kde si ho příliš lidí nevšimne. Pro něj za něj, přednáška může klidně začít třebas hned.

I když přednáška mohla začít hned, přeci jen by to nebyl náš starej ředitel, aby začátek neprotáhl alespoň o pár minut. Na druhou stranu měl i své klady, které předvedl v zápětí po nepříjemném prodlouženém začátku. Mluvil jasná, stručná fakta a to bylo něco, čeho si Ray dokázal vážit.
Během jeho proslovu se tak trochu mírně zamyslel, protože starej ředitel, měl hlas, který se dal velmi příjemně poslouchat. A po pravdě by si snadno dokázal představit, jak při jeho hodinách šťastně poklimbává.
Slova ohledně hledání značek vyvolala v tělocvičně rozhodně silný ohlas, jedni byli nadšení, druzí nervózní a třetí nespokojení. Každý překypoval emocemi a jistou správnou dávkou aktivity, která jako jediná zázrakem míjela právě Raymonda. Neměl potřebu se hnát za značkami jako ostatní a přestože se mohlo zdát, že celý krátký úvod prospal, pravdou bylo že tiše všemu naslouchal.
Davy studentů se pomalu vlnily k východu a brzy zde nezůstalo mnoho studentů, kteří se povětšinou ztratili, někoho či něco ztratili a nyní čekali na smilování boží. Tedy ředitelovo a ostatních vyučujících i starších studentů, kteří je navigovali s dotazy patřičnými směry.
A pak zde byl on, z počátku skoro neviditelný ukrytý v davu, později sem tam zahlédnutelný vlivem odlivu studentů a později přímo vyčnívající a trčící v rohu. Co zde dělá, to jako opřený o zeď se sklopenou hlavou ve stoje spí? Jistě již nebylo nemožné si ho nevšimnout, neboť ho již nic neskrývalo.A teprve nyní se pohnul a zvedl hlavu, aby jeho pohled vyhledal ředitele. Možná se na chvíli střetly jejich pohledy a on se mírně usmál, ne provokativně nebo vzdorně, byl to jen obyčejný úsměv, který nikomu nepřekážel a dost možná říkal, že je rád že vše dopadlo jak to dopadnout podle něho mělo. Pak se odlepil líně od zdi a zamířil přímo k němu, tedy k řediteli. Zastavil se kus od něho a i když to neříkal zrovna nadšeně, slušně ho pozdravil a vyčkal jeho reakce.

Chvíli ho zaujatě pozoruje, ten jeho pohled vyzařující autoritu ho opět trochu vyvede z míry, proto se trochu narovná a pak konečně ředitel promluví. Vlastně se ani nediví, že ho ředitel zná. Z toho co se o něm doslech a co sám vypozoroval může směle říct, že má slušný obrázek o jeho charakteru. Prodlevy mezi větami a rozmyšlené stručné věty skrývající fakta jasně mluví o charakteru moudrého prozíravého muže, který vidí věci ve širším smyslu a dopředu. Nejspíš by dal opravdu hodně za to, kdyby se mohl dozvědět o čem poměrně dobrý stratég, za kterého ředitele beze sporu Ray má, v tuto chvíli přemýšlí. Druhá věc je pak fakt, zda by jeho úvaha o kávě dokonale nerozbila jeho porcelánovou představu.
A chvíli po té přijde konečně druhá věta, která ho mírně vytrhne se zamyšlení a kvůli které stojí vlastně tady, před ředitelem. Klidně ho sleduje a po krátkém váhavějším přikývnutí konečně odpoví.

"Trochu jsem přemýšlel o Vašich slovech,  nechci Vás urazit, ale rád bych mluvil otevřeně."
Odmlčí se a chvíli ho pozoruje, snad čeká na nějaké pobídnutí či souhlas. Ale po chvíli stejně pokračuje, protože má zatím přirozenou důvěru v posvátný post ředitele.

"Když vezmu v potaz veškeré informace k úkolu, který jste nám zadal, musím vycházet z faktu že nevím vůbec nic. Vím pouze že jde o jakési značky rozmístěné všude po ostrově, což je poměrně časově neefektivní. Vezmu li v potaz, že je logické ostrov rozdělit na nejdůležitější místa, kde by značky mohly být a zároveň tam již nemíří celé stádo jiných poblázněných pitomců..."

Ztěžka si oddychne, jakoby to byla velmi úmorná představa, pobíhat s ostatními po ostrově a hledat jakési cosi a ještě ke všemu kdesi. Znovu zvedne hlavu a směle se mu podívá do očí.

"...přijde mi mnohem logičtější přijít ke zdroji a hledat tedy právě u Vás. V úkolu není jasně zadáno, zda značky někde leží, nebo je nám má někdo předat kupříkladu za malý úkol. Předpokládám však, že vy toto všechno víte a přidám li fakt, že skupiny jsou vlastně tvárné, docházím k závěru že značky vlastně vůbec nic neznamenají. Protože jste v závěru popřel jejich smysl, musí být smysl celé věci jinde, například poznat naše chování, logiku a ověřit schopnosti spolupracování."

Krátký pohled, který říká - co si myslíš nyní o mě? A nebo dost možná - můžu ještě pokračovat, nebo pro zdravé uvažování nemáte pochopení?  

"Proto bych Vás chtěl poprosit, zdali nemáte jednu takovou značku náhodou u sebe, nebo nemáte alespoň víc informací..." Smělé i odvážné a dost logické, tedy pokud jde o zdroj toho všeho, méně logické pokud jde o odvážnou prosbu.

"Přijde mi logičtější využít volný čas tréninkem, nebo zkrátka...jinak..."

Pokrčí omluvně rameny a očekává ortel smrti, nejspíš se setká s těžkým nepochopením jako vždy.

Sledoval ředitele stejně pozorně jako on sledoval jeho. Jen s tím rozdílem, že nebyl tolik neprůhledný jako on, to víte léta zkušeností navíc. Jasné bylo především to, že k řediteli vzhlíží uctivě. Pokud by si přál někdo znát příčinu, pak byla velmi prostá, ředitel byl pro Raye přirozeným vzorem. Dost možná na něm viděl více schopností a vlastností, než jakými doopravdy oplýval, ale ředitel ho svým chováním pouze prozatím utvrzoval v domnění že si zaslouží přirozený respekt i obdiv.

Možná ne pro zbytek školy a dokonce vlastní dceru, ale od něho rozhodně ano. A když se pousmál a položil mu ruku na rameno, bylo jasné že se nezlobí. Jeho slova byla proti slovům v podobných situacích skoro až pohlazením. Proto s přikývl s úsměvem a zamumlal za jeho mizejícími zády alespoň krátké poděkování.
A pak, inu pak zde zůstal stát docela sám. Tedy pokud nepočítáme hořké zklamání, které si uvědomil až nyní, když už nebyla možnost ani naděje se ho zeptat na něco dalšího. Samozřejmě to nebyla tak docela pravda, zůstal zde jeden jiný mladík, který se provokativně usadil na okně a drzým osobitým způsobem na sebe upozorňoval klácením nohou ze strany do strany.

Ray ho chvíli otráveně sledoval a jeho myšlení si přehrávalo slova ředitele i jeho reakci ještě jednou. Jedno bylo jasné, ti dva se znají a bělovlasí kluk musel rozumět skrytému pokynu. To mohlo znamenat jen dvě věci, buď je to naprostý ignorant, který ignoroval rozkaz k vyklizení tělocvičny, nebo a to je důležitější fakt...dělá přesně to, co od něho rozkazy vyžadují. A pokud je zde...
Lehce se pousměje a tiše zašeptá.

"Ředitel je úžasný člověk...už vím, jak si pojistil, aby každý dostal svou značku...chytré..."

Načež se dal konečně s rukama v kapsách do pohybu a zastavil se přímo pod oknem, má dojem že ředitel mu vlastně poradil i když ne slovy. Je to dobrý chlap, měl by mu později poděkovat.

"Předpokládám, že jsem konečně dorazil ke zdroji..."

Podívá se na mladíka tak trochu otráveně a unaveně, až moc hraně si přejede rukou po čele aby setřel pot.

"Mohl by jsi jít prosím dolů? Je velice unavující pozorovat tě odtud..."

Moc hezké oči... malá postava... zadumaný mlčenlivý postoj...obvázané ruce a především, žádná slušná odpověď na větu začínající na "prosím". Projděme si tedy jednoduché shrnutí a začněme od začátku. Malý zanedbávaný chlapec bez vyhlídek, často bitý a dost možná týraný. Ovšem zavázané sedřené ruce značí tvrdý trénink, který stojí za jasnou volbou změnit vlastní osud. Ne, vzít osud do vlastních rukou je přesnější. Podle chladného úsměvu a neustálého pohrdavého úsměvu sebejistý bitkař. Závěr? Držet si ho od těla a sladkostí...
Po celou dobu se na něho díval stejně nehybně a zaujatě. Minuta plynula za minutou a když se nedočkal lepší reakce a skončil s vlastním závěrem, jednoduše se zatvářil opět přiotráveně. Za lenost se dá skrýt spoustu neužitečných věcí, především pravé smýšlení o situaci. Jednou větou, lenost má své výhody.

"Dobrá...přistoupím na tvou hru..."

Líně dojde k řadě židlí, sebere z nich dvě a postaví je tak, aby viděl na okno s chlapcem. Ovšem zároveň by neměl být schopný skočit přímo na něho, či do jeho bezprostřední blízkosti. vyhradil si tak osobní prostor pro případnou reakci. Klidně se usadil na jednu židli, na druhou spokojeně složil nohy a závěrem zaklonil pohodlně hlavu nahoru opět k chlapci.

"Měl bych tě varovat...dokážu tady sedět tři dny a tři noci bez jídla a vody..."

Založí si pohodlně ruce za hlavu a spokojeně přivře oči, takže není poznat zdali začíná dřímat, či ho pozoruje škvírkami mezi víčky. A jakoby před usnutím spokojeně zamumlá.

"...ale po těch třech dnech platíš večeři ty."

Je to vtipná představa jak se hladově vrhá na všechno jídlo v dosahu, ale je to férové upřímné varování a rozhodně nečekaná reakce. Samozřejmě že nespí, ale je rozhodnutý nehnout se odtud ani během této polohy třebas celý zbytek dne. V téhle hře má rozhodně navrch. Pokud mají najít každý svou značku a k tomu na každého dohlíží nějaký opatrovník, bude muset dřív nebo později mna danou patovou situaci reagovat. Otázkou je, zda o něm ví něco víc z jeho složky, kupříkladu že by byl schopný se odtud opravdu po stanovenou dobu nehnout.

Minuty běžely a Ray tiše vyčkával, vlastně mu tohle vyčkávání nebylo vůbec proti mysli. V podobných polohách trávil většinu svého volného času, tedy pokud neusínal někde jinde za nudných okolností či netrénoval své techniky a fyzičku. Na zdraví a formu si dával dost dobrý pozor a rozhodně by jste nikdy netipli ,že tenhle lenoch dokáže být opravdu tvrdý dříč. A tak a jinak líně uvažoval  až dospěl k názoru, že chlapec před ním vlastně z jeho postoje vůbec nic nepochopil. Když vycházíme z faktu, že pomocníci ředitele jistě mají mít nějakou úroveň, mu přišlo poněkud smutné. Jistě, ten chlapec mohl být jeden z nejsilnějších lidí na škole, ale očividně mu matička příroda jinde ubrala, což byl a situace kterou Ray k smrti nesnášel. Bude mu to muset vysvětlit polopatě... Zhluboka si povzdechl.

"Tahle situace bude nesmírně otravná, ale nejspíš ti budu muset vysvětlit, že vím proč jsi tady."

Není jasné, zda se na něho dál dívá, ale nejspíš opravdu nespí, leda by mluvil ze spaní.

"Jsi mé vodítko od ředitele, proto tu čekám až sneseš zlaté vejce..."

Dodá poněkud nadsazeně a hlavně ironicky, možná je to i skrytá narážka na jeho hloupé nepochopení celé situace.Tohle celé ho začíná opravdu nudit a uvažuje, že prostě zmizí a někde to celé zaspí, na druhou stranu s tou myšlenkou bojuje jeho smysl pro poslušnost. Dostal přímý a dost otravný rozkaz něco někde najít. A i když to má před nosem, díky tomu prckovi je to přesně to samé, jakoby splnění celé věci leželo až někde na měsíci. A upřímně, komu by se chtělo trajdat až tam že...

Když mladík s bílou hřívou opět nijak viditelně nereagoval, protáhl pořádně ruce a otočil hlavu jeho směrem. Pootevřel oči a mírně se pousmál, tenhle chlapec zapadal přesně do profilu, který si o něm ve vlastní představě úspěšně vytvářel. Mohl zde zůstat a hrát dál tuhle hru, ale ředitel by se nejspíš jen těžko dočkal nějakého výsledku. Chvíli na něho ještě dlouze pohlížel a pak otráveně protočil oči, pomalu vstal a vydal se směrem k němu. Rozhodl se změnit pravidla, protože pokud má toho druhého rozmluvit, bude očividně muset vymyslet rychle něco, co rozhodí i takového naoko nerozhoditelného tvrďáka. Lehký tak trochu líny krok, neustále se protahující a volné rozložení těla a rukou, které byly napůl zastrčené nedbale v kapsách. Lehce otrávený výraz ve tváří, který jasně říkal, že nemá sebemenší chuť vydat ani drobek zbytečné energie navíc. Podtrženo a shrnuto, naprosto nezáživný a nezajímavý loser, který nemá jak překvapit a nic od něho nebudete očekávat.  

"Víš...vlastně je to už opravdu, opravdu velmi otravné..." Zaujme ho svými slovy, chce přetáhnout pozornost k tomu co říká, nikoliv dělá.

"...možná, ale jen možná bych měl malý návrh..." Zastaví se pod oknem a zakloní znuděně hlavu, jakoby snad očekával, že hoch konečně promluví. Po pravdě to však vůbec neočekával, pouze to dokonale hrál či předstíral zájem chlapce rozmluvit.

Nyní velmi pomalu zvedl ruku a to v gestu zcela neškodném jakoby ho chtěl upozornit, že tam má smítko či aby se sklonil k němu. Ba věru byl to pohyb tak směšně pomalý, že by ho dokázal předejít i snad ožralý hlemýžď o slepecké holi a to hned několikrát po sobě... Nevzbuzoval naprosto žádné podezření a pocit ohrožení, což bylo naprosto klíčové k úspěchu jeho plánu. Další krok totiž následoval záhy a zcela nečekaně, naprosto rychle a tvrdě sevřel chlapcovu nohu jakoby v nečekaném ohrožení a na tváří se mu objevil naprosto nebezpečný až děsící úsměv. Už to vypadalo, že s ní škubne a strhne ho tvrdě na zem, nebo něco stejně nepříjemně podobného...a pak, pak místo toho jen pohnul ústy a trochu mu zašmátral po noze v přitepleném něžném pohlazení.

"Mmm...opravdu hezká nožka, co takhle to probrat někde o samotě B-rou-ku? Myslím, že si přijdeš na své..."

Samozřejmě to řekl schválně až moc přehnaně teplým hlasem a zahrál to celé dokonale opravdově. Pokud ho nerozhodí tohle, pak věru už nemá šanci. Navíc se neskutečně pro změnu baví nastalou situací on, Nějací rivalové, nepřátelé či soupeři? Kdo by plýtval zbytečně tak moc energií, ne on od začátku celou situaci nebral vážně, jen to patřilo do jeho velké hry. Bylo velmi zábavné chovat se ujetě a podivínsky a pozorovat jak na to reagují ostatní, vždycky rád pozoroval ostatní. Chytří lidé mají prostě své vlastní úchylky. Nyní vykládá opravdu velký umm na to, aby se při pohledu na chlapce nerozesmál nahlas.

Nečekaný tah vyšel, pomyslel si když už věděl, že mu nedokáže uhnout a pak přesto jeho ruka neškodně projela skrz...nic? Místo nohy dopadla ruka na zeď a neškodně se odřela. On to však nevnímal, stejně jako z počátku nevnímal smích chlapce. Byl totiž překvapený a málokdo ho dokázal vidět překvapeného, protože emoce dobře skrýval. Nový údaj, který získal dokonale rozhodil všechny jeho předešlé úvahy a zadupal je do země. Ten chlapec nebyl...živí? No rozhodně nebyl hmotný a jak se pomalu vracel do reality, došlo mu že neslyší jeho smích. Okamžitě změnil styl myšlení a první věc, která ho napadla byla že jde o uživatele s nějakou úžasnou schopností, kterému blbě naletěl. Ale po krátké úvaze jí musel zavrhnout, protože pak by musel mít ředitel celou armádu podobných duchů a rozhodně by se to nedalo utajit. Pokud to ovšem nebyl jeden či pár jedinců s opravdu ultimátní schopností, u kterých ředitel počítal s tím, že nikdy nebudou odhaleni. A nebo možná budou odhaleni tak, jak chce aby je studenti vnímali. Jeho úvahy pracovali velmi zuřivě a během delší doby zůstal bez pohnutí, než se pomalu vrátil do normální uvolněné polohy a unaveně si přejel rukávem po čele.
Jeho oči opět pozorně, ale nyní nijak pozorovali toho kluka a situace se naprosto obrátila. CHlapec čekal na jeho reakci, ale on se k ní neměl. Až se najednou nečekaně pousmál, očividně mu nevadilo malé němé vítězství toho chlapce. A pak prostě zatnul ruku v pěst a zvedl jí symbolicky k tomu bělovláskovi, nebylo to gesto vyhrožování, ale taková ta nabídka na přiťuknutí. Jeho oči jasně říkaly že na něco nového přišel a že se s tím smířil, jakoby říkal že tuší tak trochu o co tady jde.

Ray vypadal že nyní uvažuje už jen lehce, viděl a slyšel vlastně už dost. A opravdu nerad si musel připustit, že tímhle napálením ztratil poměrně dost času. Ten chlapec není skutečný, nemůže se ho dotknout a ani promluvit. A protože chvíli marně hledal jeho stín, pochopil, že zde nic nezmůže.Bylo na čase přiznat prohru a odejít, nebo nechat jednat toho chlapce. Ovšem jak se zdálo, ten nemohl sám udělat nic podstatného, tedy ne v tomto stavu. Pokud ovšem nemohl být sám tou pečetí, kterou by mu předal. Očividně se ale zdálo, že slyší co říká. Nebo minimálně vidí a odezírá, proto se otočil k němu zády a pomalu se vydal k již normálním krokem k východu.

"Myslím, že hru o čas s duchem jsi vyhrál tak trochu nefér..." Zvedl ruku krátce na pozdrav a lehce otočil hlavou přez rameno, jakoby si ho chtěl dobře zapamatovat, než odejde. Ten ničema měl něco do sebe, netušil proč ale něco na něm se mu líbilo, i když se snažil ten pocit potlačit. Jeho vrstevníci ba i starší spolužáci by jistě byli plní emocí a rozlobení, ale on byl jiný.

"...jestli nejsi technika, tak si tě najdu a dáme opravdový odvetný duel. A pak budeš tancovat jak budu pískat."

Mrkl na něho skoro přátelsky, v těch slovech nebyl hněv ani závist, spíš takové to klukovské škádlení a odvety.

"Ale nyní se musíme rozloučit, zdá se mi totiž, že zde ztrácím čas a naprosto zbytečně. Tedy pokud mě nehodláš zastavit..."

Podíval se na něho schválně tím pohledem, který vážně pochyboval o tom, že by něco takového ten druhý klučina mohl nejen mít v plánu, ale že by to vůbec mohl dokázat. Však je přeci duch, tedy technika nebo ne?

"...pro tvou informaci se hodlám poflakovat chvíli venku, pozorovat jak si děláte legraci z ostatních, dost možná se jim i tiše smát a pak půjdu zbytek dne prospat na jediné místo klidu široko daleko...takže, měj se..."

Svěsí ruku a přejede si rukou po obličeji, jakoby si narovnával neviditelné brýle, ale ve skutečnosti pouze zakryl lehký úsměv. Tohle celé divadlo podle něho nemělo rozuzlení...

(pokud nedostane podnět, přesun)