Svatyně klidu

Celá navztekaná se vydala k útesu, na jehož vrcholku stála nějaká svatyně. Ještě tu nebyla, ale prostě někam jít musela. „Jak si to dovoluje! Jak mě může strčit někam pryč do pokoje?! Nedovolí mi ani kontaktovat mamku a pak udělá tohle?!“ soptila během cesty nahoru. Mluvila nahlas, aby překřičela hučící vítr a hukot vln, jak už to bývá na každém útesu. Vítr jí nelítostně mykal vlasy. Ani se nesnažila je nějak usměrnit, ale rozhodně je česat potom nechtěla.
Prošla jedním úzkým vchodem. Naneštěstí tu nikdo nebyl. Narazila na židle u kříže. Odfrkla si a pořádně kopla do jedné z židlí. Ta s hlasitým zaduněním a skřípáním odskočila pár metrů stranou. Neulevilo se jí. Židle nebyla o nic těžší než obyčejný batoh se dvěma sešity, pitím, knihou a svačinou. Byla vyrobena z lehkého kovu a tak s ní mohl kdokoliv manipulovat.
Svalila se do druhého křesla. „Tos tak uhod! Žádný cosi hledat nebudu!“ bručela si pro sebe. „Uvidíme, co pak uděláš!“ Napadla ji bláhová myšlenka, že by ji poslal zpátky domů, ale to hned zavrhla. Takovou radost jí neudělá. Spíš ji pěkně pořádně potrestá. Sáhla do kapsy a vytáhla si marcipánovou tyčinku. Chtěla něco sladkého. Ukousla si kousek a cumlala ho v ústech.

Když kopala do židle, nevšimla si ničeho. Jelikož její mysl zuřila, tak ji nezajímalo nic, co by se mohlo lesknout nebo co jen tak leželo na podlaze. Pokud jí to neohrožovalo na životě, tak jí to bylo jedno. Ať si tam leží třeba i Svatý grál.
Po dalších třech kousnutí do marcipánu se konečně uklidnila. Přemýšlela, co bude její otec dělat, až zjistí, že jeho potomek kašle na nějaké jeho hry. Kousala a kousala a kousala a najednou se chytila volnou rukou a ústa. Do očí se jí nahrnuly slzy. Podařilo se jí kousnout do jazyka! Polkla zbytek marcipánu, co měla v ústech. Vyplázla jazyk a rukou ho ovívala, jako by jí to mělo pomoci. V místech, kam se kousla, jí pulzovala bolest. Rychle zamrkala a tak potlačila slzy.
Ke všemu tomu se ještě přidal vztek, že neumí normálně jíst – respektivně kousat. Zbytek marcipánu zabalila a strčila do kapsy. Měla takový vztek, kterého se chtěla zbavit. Chytila se sedačky, předklonila se, zhluboka se nadechla a… než začala křičet na celé kolo, pořád ji něco osvětlovalo. Jen takové malé odlesky, které ji dráždily. Místo křičení zadržovaný vzduch vydechla.
Klekla si na čtyři. Pod sedačkou byl nějaký předmět, jenž ten třpyt vydával. Zamyslela se. Je to to, co mají hledat? Nebo je to jen nějaký předmět, který tu někdo zapomněl? I když je to co, má hledat, tak jak se ho má zbavit a předstírat, že nic neviděla?
Vzít ho a vyhodit? uvažovala. Ale co když je to nějak udělané tak, aby mu sdělilo, že to někdo chytil a sebral? Mám jít pryč a nevšímat si toho? Povzdechla si. Když už je tu a ať je to cokoliv, rozhodla se to vzít a hodit do oceánu. Natáhla se po předmětu, stoupla si a šla směrem, který ji měl zavést k výhledu na širý oceán. Měla v úmyslu to vyhodit…

Jak tak ten předmět nesla ze svatyně, necítila žádnou jeho tíhu. Jako by v ruce nic nedržela. V ten moment jí napadla nemilá myšlenka, že mu skočila na špek. Zastavila se u okraje. Vítr si pohrával s jejími dlouhými vlasy. Když už tu bylo, tak to dokončit, i když pochybovala o účinku. Nakročila se levou nohou dopředu, napřáhla se a rukou mrštila co nejsilněji směrem k oceánu.
Světlo zůstalo viset ve vzduchu kousek od okraje útesu. Zdálo se jí, že záře trochu zesílila, ale to mohlo být způsobeno od slunečních paprsků. Ale poblikávání, jež předmět vydával, byl dosti nepříjemný. Přivřela oči a zvedla si dlaň k očím. Zhluboka se nadechla a začala křičet. Pevně sevřela ruku v pěst. Otočila se na podpatku a rázným krokem odcházela od útesu…

Kráčela si to po trávě a hukot větru se mírně ustal. Prohrábla si vlasy, ale zarazila se na několika skřítcích. Zkřivila obličej. Tohle ji bude trvat dlouho, než si vlasy rozčeše a budou vypadat pěkně hladce.
Zalovila v kapse a vytáhla si rozjedenou tyčinku marcipánu. Rozbalila ten kousek a strčila si ho do pusy. Vítr zafoukal silněji a obal jí vyletěl z ruky. Rychle po něm chňapla, jenže vítr byl lstivý a tak obal odletěl stranou a vyhnul se jejím prstům. Zaklela a otočila se. Létající obal nechala obalem a zaměřila se na světelnou kouli.
I když byla od útesu několik metrů, koule se zdála být ve stejné vzdálenosti od ní. Sklonila hlavu a pravou dlaň si položila na čelo. Sousto marcipánu posunula a jednu škraň. „To snad není možné!“ zašeptala si pro sebe. Několikrát žvýkla a polkla. Tohle bylo děsné! Ani si nemohla vychutnat ten slaďoučký marcipán. Tohle si někdo pořádně vypije.
Otočila se zase zády k tomu světlu a zavřela oči. Potřebovala se uklidnit a tu kouli po někom hodit, kdyby byla těžká – což nebyla.
Kluka na svatyni si nevšimla. Myslela si, že je tu sama a neměla zapotřebí se koukat na střechu, aby se ujistila.

Zhluboka se nadechla. „Za co mně Bože trestáš?!“ zaječela na celé kolo. Její úchvatný plán, že otce naštve, když se nezúčastní té jeho hry, byl ten tam. Rukama si zajela do vlasů a rozcuchala si vlasy. Hned toho začala litovat. Vlasy si začala pročesávat prsty. Určitě musela vypadat, jako by zrovna teď vstala z postele. Povzdechla si, nahrbila se a ruce jí volně vysely před ní. Obrátila se od záře a s poraženeckým tempem odcházela.
Jednu nohu nemotorně předkládala před tu druhou. Po dvou třech metrech se otočila, aby zjistila, co dělá to podivné světlo. To co zjistila, ji nepotěšilo. Byl to její ocásek. Co má jen udělat, aby se ho zbavila? Jeden nápad by tu byl, tak tedy pokračovala ve svém poraženeckém pochodu.
Líně zavřela oči a v ten moment zakopla o svoji pravou nohu. „Íííííííííííí!“ začala mávat rukama, aby neztratila rovnováhu. Naneštěstí se ji podařilo udržet rovnováhu, tudíž nespadla. To by si dala!
Podívala se před sebe na tu budovu, ke které měla namířeno. Zaskřípala zuby. Chtěla jít domů a nezůstávat tady, kde to nesnášela. Jenže nic jejího otce nepřimělo ji nechat jít. A tak pokládala jednu nohu před druhou následována třpytivou koulí.

(Přesun)