Knihovna

Vlastně už celé ráno bylo tak příšerně úmorné, že si z něj příliš nepamatuji. Celý den byl pořád stejný, až na pár těch výjimek kdy se někdo nový rozhodl dělat problémy. Tedy podle mě problémy, podle něho pouze jde o předvádění svých ojedinělých, úžasných a kdo ví jakých schopností. A tím pádem se dostáváme k tomu jedinému co mě dokáže správně probudit. Na to jak rád porušuji pravidla tak, abych se vyhnul povinnosti, u jiných to jednoduše nesnáším.  No a díky tomu bývá po škole většinou pořádek, protože kam nevidí  ředitel s jeho poskoky povětšinou najdete mě jako prostředníka klidu.

No a právě takový klid mi po vydatném obědě opravdu chyběl. Člověk se tu od rána úmorně dře a nikde nemá klidu. Tedy pokud si to jako já neumí nějak šikovně zařídit a mezi náma, já to tu už mám nějak prolezlé.

Nejtěžší bylo setřást pozornost ostatních, co mě občas pronásledují z rozdílných důvodů a přísahám že až najdu toho, kdo je navádí tak...inu postarám se aby ho to příště už nenapadlo. Ale zpátky na zem, přesněji do školy a po dlouhých nudných chodeb kudy se velmi tiše pohybuji. Tak jak to umím stylově jen já se jim nakonec nečekaně ztratím v zatáčce, kde mě rozhodně čekali a právě si to mířím ke svému oblíbenému místu číslo tři. Moje tajná ulejvárna, kde by mě rozhodně nikdo nehledal a kam moc lidí zásadně nechodí. Spokojeně si promnu prsty a přidám do kroku, většinou zde totiž bývám první. Pokud počítáte ovšem těch pár knihomolů kolem kterých se tiše proplížím aniž by o mě třebas jen zavadily pohledem. Při pohledu na knihovnici mám dojem, že ta ani neví že tudy právě procházím, nejspíš by si na mě ani nevzpomněla a jako vždy tiše pochrupuje. Neodolám a pod kapucou se mírně pousměju a už kráčím nahoru až dozadu. Bývají zde kupy knih a spisů, které mě ovšem vůbec nezajímají. Ale i tak je úplně vzadu stolek s židlí ke kterému se posadím a na který si položím spokojeně nohy. Díky přirozenému prostředí ze mě není skoro nic vidět, snad až na boty mezi knihami, ideální. Spokojeně jen pro dovršení kamufláže vezmu do ruky nějakou bichli, otevřu jí a během chvilky již spokojeně usnu.  

Mé podvědomí zbystří a já se nerad probudím. Mám velmi lehký spánek a po chvilce si uvědomím, že to něco co slyším jsou kroky. Tiché lehké kočičí kroky a pak šoupání čehosi po podlaze. Dost možná židle, co jiného taky. Až na stůl co jde přitáhnout blíž,  zde nic není a já si spokojeně protáhnu a přemýšlím, zda bych měl už jít. Nebo bych neměl jít a jediné co vím je, že se mi opravdu nechce a tak počkám jak celá situace dopadne. Pokud si mne všimne, nejspíš spokojeně zase usnu a pokud ne, taky dobře. Však se to vyřeší nějak samo, v přítmí školní knihovny mám uklidňující vliv na každého, takže jsem značně sebejistý.  No to s čím má sebedůvěra nemohla počítat byl nepříjemně silný vítr a jak jsem se naklonil až příliš, židle vypověděla službu a kus od neznámé to pěkně bouchlo až knihy padaly ze stolu na všechny strany.

.
Úryvek: Dvanáctá karta, Jeffery Deaver

Zpod knih i stolu se nejdřív rozpačitě ozvalo: "ja...ja...jaj...", načež se pohnula ruka, která patřila postiženému tou katastrofou, tudíž mě a odhrnula z obličeje jednu rozevřenou knihu. Mé oči padly na záložku, která obsahovala pravidla knihovny.

"Hmm... to je ale...." V tom se zde objeví někdo další a začne mě tahat na nohy, překvapeně se na tu drobnou dívku podívám, udivuje mě jakou má páru a zrovna se chci omluvit za vyrušení a snad i poděkovat, když dostanu pořádnou pecku do obličeje. No tohle vždycky tak trochu překvapí, zvlášť v této situaci a tak trochu heknu a ztratím znovu těžce nabytou rovnováhu a nedobrovolně se vydám volným pádem opět nedobrovolně na zem. Zamrkám a rukou si překvapeně přejíždím po tváři, vypadám tak trochu praštěně, což se dá jistě pochopit. V mé hlavě se však vše odehraje ještě jednou a já si opakuji detaily.

"...sakra ta rychlost... a rána..." Zní to spíš uznale, než vyčítavě. Po chvíli se posadím a opřu se rukou o desku stolu, kde shodím pár knih, ale konečně se dostanu opět na nohy. Teď když stojím, si připadám trochu líp. Začnu si dívku lépe prohlížet, její rebelský i roztomilý vzhled mě jednoduše okouzlí. Všechno na ní je tak živé, ta nespoutaná energie a pak její oči, prozrazují na ní přirozenou chytrost. Což mě bezděky donutí o krok ustoupit, přesto se nakonec rozhodnu zeptat.

"Možná jsem si to zasloužil, ale zajímalo by mě, kdo jsi...?" Pro jistotu se lehce připraví a vezme na obranu do ruky hřbet nejbližší knihy. Vlastně rovnou bichle, kterou nastaví až moc hraně proti ní, jakoby se už dopředu bránil či nabízel místo k úderu její drobné pěsti. Možná vypadá tak trochu jako zbabělec, ale chytrá holka jako ona jistě rychle pochopí, že tak pouze chce vypadat. Protože ta rána ho nevyřadila a celkově to k němu prostě nesedí, když ho vlastně nezná.

Všechno to pokračovalo tak rychle, ztěžka si povzdechl a rukou si pěkně setřel z obličeje trochu potu. Když se zde objevil stařík knihovník, přátelsky se na něho usmál. Počkal v klidu až domluví a jako reakci, kterou jistě očekával se omluvil.

"Nejspíš se tomu nevyhnu, ale budu se Vám muset omluvit. Opravdu jsem nechtěl pádem způsobit tolik hluku, ale mám dojem že tu někdo zneužil své schopnosti..."

Obratně se omluví i vykroutí a když se stařík zmíní o zahájení, zatváří se opravdu unaveně. Doufal, že to zahájení prostě zde prospí, určitě o nic nového nepůjde a nikdo si ho nevšimne. Jenže nyní zde hrálo příliš moc proměnných, proto jen krátce přikývl a pozoroval mizející záda dívky.

"Půjdu tam..." Nebylo nutné dodat zkrátka nic víc. Jednoduše zastrčil ruce do kapsy a líně se vydal za dívkou na zahájení.

//PRESUN