Pokoj 325 - Griška

Tento pokoj je umístěn přímo pod střechou a Griška si jej vybral především pro fakt, že z něj vede jeden z montážních přístupu nahoru na střechu. Může se tak kdykoliv odebrat ke treninku svého sokola.

Co se zařízení pokoje týče, erární nábytek je zakryt několika vyšívanými přehozy od matky a na stěně visí velký obraz stepi a kozácké vesničky.

Klika cvakla, dvéře letí, Griška vchází do dveří, zanotuji si když otevřu dveře svého pokoje. Sotva vstoupím, už slyším klepání zobáku na dvířka na střechu. Otevřu je a vpustím do pokoje i svého společníka. Zahra si okamžitě přesedlá na své bidélko u okna a začne si čechrat peří. Já mezitím nahodím pojistky a uložím zbytek potravin do lednice. Tak a jede se další kolo.

Tesák se hnal po schodech nahoru, jako splašený. V puse láskyplně "svíral" demižon vodky(10l), doběhl s ním až k pokoji 325 a demižonem zaťukal na dveře.
Já jsem ho po chvíli došel a počkali jsme, až Griška otevře. Jakmile to udělal, Tesák se posadil a podal mu "ruku"(pac).
"Vítej zpátky Griško. Jaká byla cesta?" Usmál jsem se, počkal jestli nás pozve dovnitř a kdyžtak jsme s Tesákem vstoupili.

Někdo zaklepal na dveře. Dále! zavolám a když nikdo nejde, otevřu. Přede mnou stojí tygr jako hovado, s vodkou v tlamě a podává mi pac. Zdravstvuj, Tesáku. I ty Ivane, poďte dál braši, ať tu nevystojíte důlek. Když vlezou dovnitř, ukážu jim na jejich obvyklá místa a rovnou se odeberu pro skleničky. Tesáku, ne že se zase pokusíš sežrat Zahru nebo se ti drápem podepíše na čumák... varuji kočku se smíchem. Tak jak se vede soudruhu?

Tesák se samozřejmě okamžitě vydal k Zahře a sklonil před ní hlavu, na znamení pozdravu. Potom ale uslyšel, jak se oddělal špunt od demižonu, který nechal u Ivana a během mrknutí oka se dostal k němu.
"Pomalu hochu, ať to tady nezboříš..." Pokáral jsem tygra, dal jsem na zem misku a nalil jsem mu do ní vodku. Napůl otevřel tlamu a sklonil se nad miskou, ale když zachytil můj pohled, tak jen vzal misku do tlamy a čekal, až si s ním ťukneme.
"Jako každej rok Griško, jako každej rok... Nesnášim prázdniny, to se nezměnilo, ani letos. Navíc jsem se odtud moc nedostal. Měl jsem spoustu hlídek. Jak sis užil prázdniny ty?"
Když přinesl skleničky, nalil jsem do nich a počkal jsem, až si všichni tři ťukneme. "Na zdorovye."
Řekl jsem a pořádně jsem si přihnul, stejně tak i Tesák, když položil misku.

Pozvednu sklenku a vypiju obsah. Tak tos měl pěkně na pytel. Já byl s rodinou a užil si trochu klidu, bez stresů z učení a zkoušek. Položím skleničku na stůl a usednu do svého milovaného křesla. A Zahra konečně ulovila dědovu fretku... řeknu pobaveným tónem a loupnu okem po ptákovi. Nemáš představu, co nás čeká letos? Většinou jsi první, kdo dotáhne nějaké relevantní drby.

"Kuli nováčkům by nejspíš měla být každoroční ceremonie. Nevím ale kdy. Velmistři maj teď nějak na pilno... nerad se míchám do vnitřních záležitostí školy... Termíny se ale určitě všichni brzo dozvíme. Pak nejspíš proběhne rozdělení týmů a začne se cvičit a učit. Pokusím se zasadit o to, abychom byli v týmu spolu. A doufám, že budu mít díky Tesákovy o jednoho studenta míň, jako loni." Řekl jsem a podrbal toho chlupáče za ušima.
"Já mám ale letos trošku... jiné plány." Řekl jsem a ďábelsky se usmál. "Hrad sira Morriartyho. Dřív jsem se o něm nezmínil, protože jsem nebyl uplně přesvědčenej o tom, že by jsme to zvládli. Ale letos... letos bych se tam s vaší pomocí chtěl vypravit a konečně rozlousknout tu záhadu toho "prokletýho" hradu... Jen to má pro tebe jeden háček... Je tam celkem brutální vedro. Láva, abych byl přesnější. Ani kapka vody, ani vločka sněhu... Nemůžu tě tam nutit jít, ale vím, že tvoje přednosti nespočívají jen v tvé vrozené schopnosti. A nepůjdeme tam ve dvouch, neboj se. Přibereme ještě minimálně jednoho. Ale musíme vybírat pečlivě. Vedení se to nesmí dozvědět. Mohli by se nám do toho montovat a to nechci."

Pozorně si poslechnu Ivanův plán a pak se lehce usměju. No, to zní jako plán. Co se mě a lávy týče, nejsem z toho zrovna odvázanej, ale chci letos začít dělat na technice, která mi umožní aspoň základní obrané prvky v jakýchkoliv podmínkách s tím, že budu recyklovat svou vlastní vodu. Trochu humáč, ale snad to bude fungovat. Co se člena týmu týče, chtělo by to nějakou babu... mrknu na něj a doliju si vodku.

Pří zmíňce o ženách jsem se zasmál. "Pravda, o ty je tu vážně nouze. Uvidíme, jak se to všechno ještě vyvine."
Pak jsem se na chvíli zamyslel nad Tarasovým problémem v prostorách, kde je vysoké teplo. "Co takhle nějaká kapalina, která má vysokej bod varu a nízkej bod tuhnutí? Já se chemii nikdy neučil, takže nevim, jestli něco takovýho vůbec je a jestli se to dá sehnat... Nebo třeba i plyn, kterej při zchlazení zkapalní. Nebo při ohřátí? Proč mě vlastně nikdy neučili chemii? Takový základní nedostatky..." Zavrčel jsem a Tesák se přidal. Jenže ten to udělal pro to, že měl prázdnou misku. Dolil jsem mu, stejně tak jako mě a Tarasovi.
Tesák si párkrát loknul a pak si se zájmem prohlížel Zahru.

Zmínka o hledání řešení přes chemii mě přinutila k zamyšlení. No, to by mohlo možná fungovat. Zkusím něco najít. Ale ženská má větší prioritu... mrknu na něj a vyprázdním sklenici. Pak si všimnu Tesákova pohledu. Být tebou, tak to nedělám... řeknu přátelským tonem. Nebo tě sežere ona.

Tesák si packou dvakrát přejel po čumáku.
"Nechce jí sežrat. Rád by se kamarádil.... Ale myslim, že Zahra si až moc dobře pamatuje, jak jí Tesák posledně vyplašil tu rodinku svišťů."

Pohledem se zaměřím na sokola. Zahra sedí, ani se nehne až do momentu než se na ní podívám. Pak natočí hlavu v němé otázce. Pokynu jí rukou a ona přeletí Tesákovi na hřbet, kde se znovu usadí. Třeba si k sobě časem najdou cestu, vůle by tam asi byla... řeknu přívětivě a poposednu si do pohodlnější polohy. Máš nějaké informace o ostatních školách? 

Když si Zahra sedla Tesákovi na hřbet, vypadal teď mnohem spokojeněji.
Při zmíňce o ostatních školách mi ztrpklo v ústech. "Pff... jen to, co se všeobecně ví. Nejvíc je jako vždycky těch zpropadených žabožroutů... Afričani na tom taky nejsou zrovna bledě. No a nejmíň je nás a Číňanů... Nikdy nepochopím, proč se čína nepřipojí k nám. Jak můžou stát za těmi nesmysly o utajování Murimu... Kdyby nás jen bylo víc..." Zavrčel jsem vztekle a sevřel ruce v pěst. "Potřebujeme nabrat spoustu sil, aby jsme s nimi všemi skoncovali jednou pro vždy a ukázali světu, kdo by to tu měl řídit. Síla se má používat, není určená ke skrývání."
Todle téma mě dokáže dycky parádně zvednout mandle.

Zatvářím se pobaveně a když Ivan domluví, nahodím hraný vážný výraz. Nadechnu se a s epickým patosem odříkám repliku z filmu Spider Man: Velká síííííla vyžaduje vééééélkou zodpovědnost.... Následně si lehkým dotykem trochu zchladím vodku a kopnu jí tam. Minulej rok jsme tu řešili i evoluci a když jsem svého otce a dědu seznámil s názorem, že my, obdaření schopnostmi, jsme prostě vyšší evoluční stupeň, kupodivu se ani nepřeli. Tedy až potom, co jsem jim vysvětlil termín evoluce... dodám se smíchem.

Zatvářim se trochu zmateně. "Co to meleš?..." Řeknu se zdviženým obočí. Očividně jsem neviděl film Spider Man.
"No, to je jedno. Každopádně, jsem rád že rodina Olegovichů bude tudle školu navštěvovat i po další generace... samozřejmě až po tom, co najdeš tu babu." Řekl sem se smíchem.
"A když už si mluvil o tý velký síle... Né že bych si na svoje schopnosti stěžoval, ale kdybych uměl mávnutím ruky zničit město, tak bych se něčím jako zodpovědností vůbec nazabejval... prostě bych vytáhnul na ty tři školy a srovnal je se zemí... A teď zase zpátky na zem." Řekl jsem, dopil sklenici.
"Vím že si právě přijel, ale kdy máš v plánu začít s tréningem?"

No,třeba časem... řeknu v narážce na jeho myšlenku o velké moci a srovnávání škol se zemí. Mám v plánu začít hned po obědě. Navíc se mi povedlo sehnat nějaké další vybavení pro můj šermířský klub. Měl by ses stavit, třeba by tě to chytlo... navrhnu mu a pohledem naznačím směr k velkému podlouhlému báglu, který jsem přinesl s sebou.

Sáhl jsem si k pasu, odepl jsem popruh a vytasil jsem armádní nůž. Párkrát jsem si s ním pohodil v ruce, pak jsem ho vyhodil do vzduchu, rozevřel jsem dlaň a nůž mi přistál špičkou přesně na dlani a jen tak tam stál.
Taras si mohl všimnout, že mi ztmava kůže(Chi Odolnosti), proto mi nůž neprojel rukou.
"Víš že já jsem spíš na ty nože, Griško. Ale přiznávám, že by se mi šermování líbilo. Jen nevím, jestli na to mám. Že by žák začal učit učitele?" Řekl jsem pobaveně. Tarase jsem vždy považoval spíš za přítele, než za žáka. V mnohém se mi vyrovnal, v mnohém byl silnější než já, v souboji bych se s ním měřit nemohl. Jediné čím jsem mu mohl pomoct byli mé rady a moje tělo, jako terč a sparring partner.

Se zájmem pozoruji jeho trik s nožem. Používal ho často, především když se snažil sbalit holky. Vím, že máš radši nože, ale přeci jen... když na soupeře nedosáhneš, je ti platnej jak mě zimní kabát. Až budeš chtít bojovat zbraní a ne příborem, stav se za náma v tělocvičně... popíchnu ho a znovu si přihnu ze sklenice. Faktem je, že beze zbraně bych se s ním nikdy neměřil. To by byl můj konec. Ještě že je na mé straně.

Vždycky jsem se zasmál jeho fórku se zimním kabátem. Byl opravu dobrej. "Nepodceňuj nože, Griško. Je to užitečná zbraň... Pravda, proti meči nepraktická. Rád se na vás přijdu podívat a něčemu se zase přiučím."

Užitečná rozhodně, třeba shashkou se chleba krájí a maže pěkně blbě... rýpnu si znovu a pak už ho nechám. Nicméně, celkově jsem koukal, že tu zatím moc studentů není. Škola by měla zapracovat na náborové kampani, jinak nás ti všiváci utlučou čepicemi. 

"S našimi počty je to bledé, ale my si nemůžeme dovolit nějakou okázalou kampaň. Naše přežití závisí na tom, že nepřátelé neznají přesnou polohu naší školy. Kdyby na nás zaútočili postupně... myslim, že by sme se dokázali ubránit. Ale pořád existuje možnost, že se ty tři školy spojej a to by pro nás byla konečná."
Řekl jsem, zamračil se a na chvíli se zamyslel.
"Jak tedy zařídit, aby se zpráva o náboru donesla těm správným lidem a aby sme mezi svoje řady nedostali špeha?"

Správná otázka... zamyslím se nad tím. Možná přes úřady a povinné prověřování. Kdo má dar, šup s ním do školy, kdo ho nemá, neřešit dál. Je to tvrdé, ale pokud máme přežít, tak je to to nejefektivnější řešení..

"Tady ale nejde o dar. Jde o to, kdo sdílí naši ideologii. Rusové, kteří mají dojem, že by jsme měli být nadále utajeni mohou klidně jít do některé z jiných škol... Naopak zase ostatní národy mohou k nám, pokud se rozhodnou, že už mají dost utiskování a diskriminace... Ale stále tu je ten problém s hrozbou odhalení..."
Povzdechl jsem si, nalil jsem si vodku a podal jsem skleničku Tarasovi, aby mi ji trochu zchladil. Potom jsem se pořádně napil.
"Je to začarovanej kruh... je mi z toho na nic." Řekl jsem vztekle.
Když tesák uslyšel tón mého hlasu, nervózně se otřepal, ale né tolik, aby shodil Zahru.

Notnou chvilku mlčím a zpracovávám informace. Máš pravdu, je to složitý. Po dobrém to půjde jen těžko a po zlém je to jen krátkodobé řešení. Jediná možnost je tedy asi přesvědčit ostatní školy.... tam je aspoň jasné, kterého nástroje použijeme a když začnou vnímat věci z našeho úhlu pohledu, půjde to líp.

"Správně." Řekl jsem se svým typickým, zákeřným úsměvem. "Co nejde silou, jde větší silou a když ani ta nepomůže, pak pomůže síla společného odhodlání, která dokáže rozlámat i ty nejtvrdší pevnosti... hlavně když je někdo nejdřív zmrazí až do jádra a někdo jinej do nich zase flákne obřím kladivem, to pak jde snadno..."
Ta myšlenka mě pobavila, jen ještě chybělo najít někoho extrémně silného, koho bych mohl naboostovat a udělat z něj super-monstrum.
"Říkal si, že po obědě jdeš trénovat, né? Tak se nadlábni, ať tu celej den neprokecáme, já si tu zatím pokecám s těmadle dvěma." Němě zírající tváře Zahry a Tesáka, mi ale moc nepomohli.
"Pff... sabotéři..."