PříjemFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Kylian Tanguy [Legendární mistr]

Goto down 
AutorZpráva
Kylian Tanguy
Legendární mistr*A
avatar

Poèet pøíspìvkù : 48
Join date : 02. 08. 14

PříspěvekPředmět: Kylian Tanguy [Legendární mistr]   Thu Aug 28, 2014 3:15 pm

Muž|Bretonec (Francouz)|43 let fyzicky| 48 let na světě
Legendární mistr|Serpent École


"Počkat, co tady dělá to množství karet napsaných v první osobě? To si to mám jako napsat sám?! To snad není možné…
Kam jsem to jen..."




Charakter
Obviněný vykazuje vysoce racionální chování, se snahou potlačit city. Toho se mu dle jeho vlastních slov nedaří jen v souvislosti s lidmi, se kterými má osobní pouto. V takových případech mají pocity tendence v surové a nekontrolované podobě vyplout na povrch, což pacient vnímá jako slabinu. Nejsilnější pouto má v současné době se svou dcerou.
Z toho, co jsem vyrozuměl, se nachází na významné pozici moci, která mu však nepřináší osobní uspokojení. Své povinnosti se snaží plnit co nejlépe.
Projevuje známky částečně překonané fobie z hadů, což ho vzhledem k prostředí, ve kterém pracuje, podvědomě nutí k neustálé ostražitosti. I ta má bezesporu podíl na jeho psychickém vyčerpání.

Oblíbené
- hudba
- moře a vítr
- chvíle klidu a samoty
- používání své vrozené schopnosti


Neoblíbené
- hadi
- ředitelování
- pocit ztráty kontroly sám nad sebou
- nedochvilnost


Životní příběh
Opatrné odkašlání. "Pokud to chápu dobře, tak jste policii odmítl sdělit své jméno?"
Ticho. Obviněný přikývl hlavou.

"Bojíte se, že by mohlo být nějak zneužito proti vám?"
"Není důležité."

"Pokud proti Vám budou vznesena obvinění, jistě by vašemu případu prospělo, kdyby soud mohl přihlédnout k Vašim dosavadním záznamům."
"Jenže žádná vznesená nebudou. Jediný důvod, proč jsem stále tady jste vy."

Chvíle ticha. "Já?"
"Ano."

"Ehm… bylo mi nahlášeno, než jsem vešel, že komunikujete pouze v poblázněném mumlání."
"Říkal jsem, že jsem tady kvůli Vám."
Hlasitý výdech za zvuku vrzající židle.
"Usoudil jsem, že je na čase popovídat si s odborníkem. Tradiční cesta je moc problémová. Objednávky, jména. "


"Jistě… ehm… tedy, jistě Vám nemusím připomínat, že čelíte ob…“
"Víte, já o to místo někdy nestál. To moje matka, ta o tom vždycky snila. Vsadím se, že to měla naplánované roky dopředu."

Další nejisté odkašlání. "Ano?… proč mi o ní tedy neřeknete víc?"

Moje matka byla velmi cílevědomá žena. Svého otce jsem nikdy nepoznal, ale ona vystačila za oba rodiče. Náš klan byl od nepaměti spjatý s bretonským ostrovem Ys. Pár mých předků mu i vládlo, ale každopádně jsme měli vždycky klíčovou roli v jeho obranném systému.
Tohle všechno jsem se naučil krátce po tom, co jsem dokázal mluvit. Jako spoustu jiných věcí, které matka považovala za důležité.
Byl jsem jedním z posledních členů klanu a jako takového se mě rozhodla co nejdéle střežit, aby byla zajištěna bezpečnost ostrova. A aby byla zajištěna úspěšnost jejího potomka, byl jsem v tomto období podroben systematickému výcviku.
Jak jsem již zmiňoval, moje matka byla velmi cílevědomá. Že se stanu jednoho dne vůdcem celého ostrova se pravděpodobně rozhodla ještě před tím, než vůbec věděla, že jsem na cestě. Proto jsem byl od raného věku podroben nejen tradičnímu tréninku našeho klanu, ale také jsem byl učen všechny potřebné dovednosti, které bych na takové pozici mohl potencionálně potřebovat.
Výuka několika jazyků, hry snažící se podpořit mé strategické myšlení, základní fakta o fungování světa a společnosti… to všechno se mi snažili navíc nacpat do hlavy. Těžko říct, zdali jsem se ze mě stalo nadané dítě díky mému talentu od přírody, nebo díky drilu, který jsem byl nucen praktikovat od dětství.
Buď jak buď, v pěti letech jsem již měl před drtivou většinou svých vrstevníků velký náskok. Minimálně pokud šlo o jazyky.
Jakožto Bretonci ze severních končin mi byla bilingvalita prakticky dána do vínku, moje matka se ale postarala o to, abych na podobné úrovni zvládal ještě další tři jazyky, které se z jejího pohledu jevily nejužitečnější.
Nehledě na to, že jsem tou dobou již dokázal bez problémů číst.
Co bylo ale daleko důležitější než to všechno, byl fakt, že jsem měl v hlavě Rytmus.
"Rytmus času" je podstatná část kultury našeho klanu. Dokud ho člen klanu nedostane do hlavy, není mu dovoleno se začít učit ovládat svou schopnost. Schopnost manipulace času je záludná a tak, dokud se její uživatel nenaučí podvědomě v každý přítomný okamžik odpočítávat vteřiny, není mu dovoleno jí začít využívat. Cit pro Rytmus se trénuje již od útlého dětství, kdy je dětský mozek nejforemnější.
Ale dny mého učení nebyly zdaleka u konce.
Mé dny. Z prostorné místnosti, kde jsem trávil bezmála veškerý svůj čas, jsem viděl západ slunce někdy i dvakrát denně. V té době jsem již chápal, že je za to nějakým způsobem zodpovědná matka.


"Pokud to tedy chápu, prožil jste dětství odříznutý od ostatních dětí?"
"Ne tak úplně. Když mi bylo sedm, objevila se má starší sestra."

"Starší sestra?"
"Yannick. Tedy, nejsem si jistý, jaký byl náš skutečný příbuzenský poměr, ale na tom mi tenkrát opravdu nezáleželo."


Zvládnutím rytmu to celé jen začínalo. Teprve teď začal opravdový trénink. Do této doby to bylo jen o kognitivních schopnostech, nyní začal trénink fyzický. Nebyl jsem příliš veselé dítě. Jediné, co jsem znal, byla disciplína a denní koloběh učení. To bylo ovšem jen do doby, než se objevila ona, Yannick. Nikdo se mi nikdy neobtěžoval vysvětlit, kde se vzala, nebo jak to, že ve dvanácti ještě nedokázal cítit rytmus. Možná, že nechtěli. Ale mně to nevadilo. Měl jsem někoho, s kým jsem mohl sdílet svůj čas a s kým si povídat. I když to druhé mi moc nešlo. Se svými vyučujícími jsem se samozřejmě učil tajům projevů, ale pokud šlo o každodenní konverzaci, která měla evidentně sloužit k vyplnění času, žádný mistr jsem nebyl. Daleko radši jsem poslouchal.
Yannick byla jiná než já.  Byla průbojná a nedělalo jí problém odmlouvat učitelům. A dokázala úžasně vyprávět o světě venku. Ne jako všichni ti, kteří mi o něm poskytovali data, která si stačilo zapamatovat k pozdějšímu využití. Mluvila o těch nejnepodstatnějších věcech. Ale způsob, jakým je sdělovala, byl fascinující. Takhle jsem slyšel lidi mluvit málokdy. Vzbuzovalo to v člověku nadšení a touhu.
Tři roky, které jsem s ní strávil, byly nejšťastnější částí mého dětství.



„To je jistě pochopitelné. Tři roky, co se stalo poté?“
„Zmizela. Vzali jí pryč. Nikdy nebyla schopna v tak vysokém věku dosáhnout požadavků, které na ní byli kladeny.“

„Požadavkům, které na ní byly kladeny… pořád mluvíte velmi obecně, možná by našemu případu pomohlo, kdybyste mohl být konkrétnější.“
„Silně pochybuji.“
Odmlka.
„Ani po třech letech se nedokázala naučit schopnost, které si naše rodina nejvíce cenila.“


„Dobrá a co potom?“
Odfrknutí. „Pak přišlo peklo.“


Když jsem se v deseti ocitl znovu sám, bylo to jiné, než před tím. Přišlo mi, jako kdyby mi vzali všechno, co jsem kdy měl. Yannick mi byla blíž než kdo jiný. To místo by pravděpodobně měla zaujímat má matka, ale přesto, že se o mě pečlivě starala a svým zvláštním přísným způsobem projevovala i mateřskou lásku, nikdy jsem s ní neměl takový vztah, jako se sestrou.
Tvrdý trénink a požadovaná disciplína se najednou bez ní zdály nesnesitelné. V tréninku výdrže tolik potřebném pro náš klan se moje výsledky náhle začaly výrazně zhoršovat. Na druhou stranu při tréninku rychlosti a technik samotných u mě docházelo k náhlým výkyvům způsobeným prudkými výbuchy energie, které jsem během tréninku nebyl schopný držet zpátky. Moje dříve tak samozřejmá sebekontrola postupně brala za své.
Časem jsem začal přebírat chování svého vzoru a vzdorovat učitelům. V noci se mi zdáli barvité sny o světě tam venku.
Moje matka na to reagovala jako snad na všechno – tlakem. Když domluvy a napomenutí ze strany mých učitelů přestaly zabírat, přišli tresty. Z většiny z nich jsem si nic nedělal, ale byla tu jedna věc, která mě dokázala vyděsit k smrti.
V té době jsem již věděl, že byla budova, ve které se nacházela moje místnost plná hadů a ani trochu se mi to pomyšlení nelíbilo. Z informací, které jsem o nich měl, mi to nepřišlo jako zrovna dobrý nápad. Ale když jsem prvního z nich uviděl, bylo v tom najednou něco víc. Myslím, že to bylo v tom, jak se ta věc hýbala. Někde hluboko ve mně se ozval naprosto iracionální pocit. Iracionální a primitivní. Připadalo mi, jako by tryskal přímo ze samotné podstaty mého bytí.
Když si to matka uvědomila, měla v rukou ideální vydírající prostředek. Mému vztahu k hadům to zrovna moc nepomohlo. A mému vztahu s matkou taky ne.
Mé výsledky se začali opět s každým týdnem zlepšovat, ale moje nechutenství k někomu, kdo pro mě měl být idolem a ochránce zároveň, se prohlubovalo po dnech. Bylo s podivem, že jsem to vydržel celých šest let.




„V šestnácti letech je období vzdoru běžné, nemusí to mít nutně souvislost s dysfunkční rodinou.“
„Vyrůstal jsem bez otce, prvních šestnáct let svého života zavřený v jedné místnosti. Až na příležitostné vycházky.  Chápu, že jste odborník, ale řekl bych, že moje rodina dysfunkční byla.“

„… zřejmě. Šestnáct let je ale pořád dost málo na to vydat se sám do světa.“

„Věřte mi. Já byl připravený.“




S úrovní schopností, na jakou si matka svou cvičenou opičku vyšvihala, mi opravdu nedělalo velké problémy dostat se ven. Největší překážkou byla asi voda, ale ani tak mi přijít na to, jak přesně se obsluhuje člun, netrvalo přijít dlouho. Nějaké teoretické znalosti jsem konec konců měl. Situace, ve které jsem se ocitl, nebyla zrovna jedna z těch, pro které mě matka trénovala, ale já byl více než vynalézavý a když na to přišlo, byl jsem schopný se sám o sebe postarat. Takže když mi připadalo, že jsem dostatečně daleko od ostrova přetékajícího plazy, kterým vládne železná ruka, začal jsem se starat o to, jak si zajistím živobytí.
Nějakou dobu jsem strávil na pobřežích Bretaně, kde jsem si připadal jako doma. Matka mohla být, co chtěla, ale rozhodně pečlivě dohlédla na to, že dobře rozumím tomu, odkud pocházím a co to znamená. Se svými schopnostmi jsem byl více než dobrý zloděj, ale necítil jsem se po tom příliš dobře. Většinou jsem musel krást od lidí, kteří se sami potýkali s tím, aby vydělali dost na sebe a svou rodinu. A tak mě s poryvem větru jednoho dne osud zavál do Paříže.
Paříž byla něco docela jiného, než Bretaň na severu. Bylo to velkoměsto, to zaprvé. Nikdy jsem nebyl zvyklý na velké množství lidí. Byla taky o mnoho nebezpečnější se svojí vysokou kriminalitou. A konečně – byla to plnohodnotná Francie. Keltů tady bylo pravděpodobně méně, než asiatů, nebo černochů.
Paříž byla ale ještě něco – moderní. Netrvalo dlouho, než jsem zapadl do koloběhu celého toho lidského mraveniště a stal se pevnou součástí zdejšího undergroundu. Dokonce jsem už ani nemusel krást. Tedy, ne v pravém slova smyslu.
Nepotřeboval jsem toho k životu zas tolik a tak jsem vymyslel systém, ve kterém stačilo zámožným majitelům ukrást mazlíčka, nechat je pořádně vystresovat, po nějaké době ho „najít“ a vyzvednout si odměnu. Jeden by nevěřil, jaké peníze byli někteří z nich ochotní nabídnout.
Začal jsem se oblékat po vzoru svého okolí a pohybovat se mezi lidmi podobného stáří a s podobným pohledem na svět. Pořád jsem nebyl moc dobrý v každodenní komunikaci, ale nezdálo se, že by to někomu vadilo. A jestli ano, stejně mi byl ukradený.




„S prominutím, to nezní, jako kdybyste to zrovna zvládal.“
Obviněný pokrčil rameny. „Chtěl jsem prožít všechno to, o čem mi Yannick vyprávěla. A ještě víc. Nechtěl jsem se v té době příliš vázat. I když teď, když se na to tak zpětně koukám, tak jsem to možná s tím oblečením trochu přeháněl.“

„Ani tohle období ale zase tak dlouho netrvalo, pokud to chápu dobře.“
„Neřekl bych, že šest let je pro mladého člověka krátká doba. Ale ano, našel mě jeden starý… rodinný známý.“


Čas, který jsem strávil v Paříži byl pravděpodobně tím nejlepším obdobím mého života. Čert vem Murim, tohle byl život! Připadalo mi, že by to takhle klidně mohlo být až do konce světa. I přesto jsem nikdy nezapomněl, odkud jsem pocházel. Byl jsem Bretonec, ať už jsem se zrovna nacházel, kde jsem chtěl. Hlavně díky tomu jsem skončil místo s růží nebo s asijským drakem, jako většina mých známých, s keltským uzlem přes polovinu zad a se dvěma šlahouny, které z něj vybíhaly a obtáčely se mi okolo rukou, končíce na jejich hřebech.
Minulost mě ale brzy dostihla nejen metaforicky. Paříž je velké město a člověk se v ní může ztratit nadlouho. Ale ne na věčnost.
Tentokrát se minulost zjevila ve formě Elrika Devillerse, který byl do Paříže nasazen za účelem monitorování situace. Mám důvodné podezření, že o mně věděl už nějakou dobu.
Buď jak buď, na mé dveře zaklepal až jednoho krásného podzimního rána, dva měsíci po smrti mé matky. Byl jsem tou zprávou upřímně zaskočený. Ano, vážně jsem jí nesnášel, ano, utekl jsem od ní a od toho hrozného místa, ale přes to všechno to byla stále má matka. Není to zvláštní? Pocity takové umí být. Zvláštní a nelogické.
Se smrtí mojí matky ale vyvstal menší problém na Ysu. Jak už jsem se zmiňoval, byl jsem jedním z posledních členů klanu. A s každým členem, který ubyl, byla obrana ostrova více ohrožená.
Utekl jsem z toho místa. Dokonce i teď, když byla pryč má matka, bylo plné slizkých hnusných plazů. Stále jsem k tomu místu ale cítil pouto. A kdyby se mu mělo něco stát a já bych za to byť jen částečně mohl…
Rozhodl jsem se vrátit po dobrém a zkusit to s tím místem ještě jednou. A tak jsem se po šesti letech vracel zpátky… domů?



„Musel to být velký stres, vracet se po takové době na místo, se kterým jste měl spojené tak silné negativní asociace.“
„To byl. Ale šlo to lépe, než jsem čekal. Samozřejmě, až na ty hady.“

„Ó ano, hadi. Zdá se, že s nimi máte velký problém.“
„Zdaleka ne takový, jako jsem míval.“




Svým návratem jsem nejvíc překvapil asi samotného sebe. Někteří lidé se tvářili, jako by můj návrat byl podmíněný zákonem vesmíru, jiní si byli jistí a většina se jich prostě nevyjadřovala. Značná část z nich proto, že o mně nic nevěděla.
Samozřejmě, že jsem na škole musel začít od nejnižšího stupně, ale vzhledem k schopnostem, které z většiny potřebovaly jenom lehce oprášit, pokud vůbec něco (domácí mazlíčci dovedou být někdy záludní), jsem postupoval vzhůru raketovou rychlostí. Ani ne za rok jsem se dostal na Experta a tam se můj postup tak nějak zpomalil. V mých dlouhých rudých vlasech ještě nebyla ani šedina. Z pohledu mého klanu jsem na vyšší pozici ani neměl nárok.
Na tomto místě by bylo asi dobré se zmínit, že nám vlasy ztrácí barvu velmi brzo. Někdy mezi pětadvaceti a třiceti se začne ohnivě rudá pomalu vytrácet, povětšinou v čistě bílou barvu.
Šediny ale nebyly problém. Tempem, jakým jsem trénoval a plnil, co bylo potřeba, jsem si byl jistý, že nebude trvat dlouho, než se k nim dostanu. Spíše jsem se soustředil na trénink svých schopností a především výdrže, kterou jsem za ta léta možná poněkud ztratil.
Výdrž byla pro náš klan velmi důležitá zejména z důvodu, že v extrémních případech se doba, po kterou jsme bojovali, mohla na rozdíl od té protivníkovi prodloužit třeba na dvojnásobek. Veškerá manipulace časem vám bude k ničemu, když v polovině boje padnete vysílením.
Další možností bylo samozřejmě naučit se se svojí schopností šetrně zacházet.
Ani jedna z alternativ se ale nedala použít vždy. Z důvodu přetížení není možné v krátkých intervalech provádět extrémní zrychlení toku času.
A tak jsem trénoval obě možnosti a snažil se ze sebe dostat maximum. Spolu s partou dětí na krku to nebyl zrovna med, ale musím uznat, že oni to se mnou pravděpodobně také neměli nejlehčí. Jakkoliv to může znít paradoxně, zacházení s dětmi mě moje matka nikdy neučila. A sám jsem neměl moc z koho si vzít příklad.
Po nějakém čase jsem se ovšem dostal na úroveň mistra a po něm poměrně záhy, shodou šťastných okolností následoval Velmistr. To bylo skvělé vzhledem k tomu, že jsem se nemusel starat o děti. Na druhou stranu mi přibyla velká hromada povinností, o které jsem vážně nestál. Najednou začala celá ta situace moc živě připomínat matčinu výuku. Náhle se začali objevovat případy, kdy jsem mohl využít většinu znalostí, které byli stále někde hluboko ve mně dobře uložené.
Když se pak starý ředitel rozhodl odejít do důchodu a předat svůj post „tomu, kdo se tu na to hodí asi nejvíce“, málem jsem skákal radostí do stropu. Sarkasmem.
Musel jsem ale uznat, že měl nejspíš pravdu. Byl jsem pro to místo vytvořen. Svou matkou a všemi těmi lidmi, které měla později jako Velmistr pod palcem. Aniž by se mě kdy někdo zeptal, co si přeju já.
V tu chvíli jsem si toužebně přál, abych zůstal na úrovni žáka, batolil se s dětmi a hrál si na blbečka.


„Pozice moci sebou často přináší velké množství stresu.“
„To jsem si taky myslel. Než jsem poznal Aelu.“

„Aela?“
„Moje dcera. Kdybyste jí znal, pochopil byste, co to znamená mít velké množství stresu.“



Nějakou dobu jsem se potýkal s tím, jak vyvážit sebe coby ředitele a sebe coby osobu. Nebylo to tak těžké, jak jsem čekal. Samozřejmě, pozice Velmistra sebou přinášela značnou zodpovědnost a určité povinnosti, ale nebylo to nic, na co bych nebyl připravený. Stres jsem drtivou většinu času skutečně nepociťoval. Potěšení také ne. Často jsem se v myšlenkách vracel k rokům v Paříži.
Až se jako duch minulých vánoc zjevil pan Devillers. Pravděpodobně by byl dobrý nápad zamezit mu další kontakt. Nezdá se, že by pro mě jeho zprávy kdy měly dobré následky. Již jsem se zmiňoval, že jsem se v Paříži nechtěl příliš vázat.
Následkem jednoho odvázání se jsem teď, jak se zdálo, měl dceru. Když jsem Aelu poprvé uviděl na fotkách, nebylo pochyb. Své jasně rudé vlasy rozhodně neměla po své matce Noémi Theoroux, což byla, pokud mi paměť dobře sloužila, zelenooká brunetka. A časové období taky odpovídalo.
Děti jsem obecně moc nemusel. Což ovšem neznamenalo, že bych měl něco proti tomu svému. Jen to bylo poněkud náhlé. Jeden den jste ředitel a druhý den máte desetiletou dceru. Jen tak. Bum. Jakou desetiletou dceru mám, jsem se měl dozvědět až o něco později.
Nechat Aelu u matky nebyla možnost. Musel jsem jí nějak dostat do školy. Pokud možno bez toho, aniž bych musel čelit její matce, jejím právníkům a mým soudům o výživné. A bez toho abych civilistu zatáhl do Murimu.
Nakonec jsem zařídil falešné přijetí na elitní internát a připravil se na vážnou rozmluvu, až dorazí v doprovodu pověřené osoby. A že to byla rozmluva. Prvních pár měsíců bylo nejhorších, ale pak se to postupně ustálilo. Příležitostně došlo i k méně než pěti konfliktům za den.
Snažil jsem se nějak zhostit své role rodiče, ale moc jsem nevěděl jak na to. Děsil jsem se představy, že bych dopadl jako má matka, ale zároveň jsem si uvědomoval, že čím lepší výcvik Aela dostane, tím lepší šance v životě bude mít.
A čím víc jsme si na sebe zvykali, tím víc byly znatelné rozdíly, kterých jsem si prostě nemohl nevšimnout. Noémi věděla, že jsem Bretonec a tak zjevně jako vzpomínku na chlapa, který jí po dvou měsících odkopnul, dala své dceři bretonské jméno. A tam to asi tak končilo. Aela v sobě mohla mít mojí krev, ale jinak to byla plnohodnotná Francouzka. Nevěděla nic o svých keltských předcích, o jejich hodnotách, prostředí, v kterém žili, a neuměla ani slovo bretonsky. A co bylo horší, nevěděla nic o našem klanu.
Mým největším strachem se s postupem času stávala vidina, že je již příliš pozdě na to, aby dokázala slyšet Rytmus. Dodnes jsem nevěděl, co se stalo s Yannick a z ničeho nic mě to začalo více než zajímat. Nedokázal jsem totiž pro tento scénář vymyslet žádné racionální řešení. Tedy, rozhodně ne žádné, které by se mi líbilo.
V jakémsi záchvatu otcovských citů jsem Aelu dokonce nechal bydlet se mnou. Což bylo rozhodnutí, kterého jsem trpce litoval hned druhý den.
Mé obavy se ale během času ukázaly být zbytečnými. Navzdory své povaze se má dcera zdála být více než schopným žákem. Trvalo to až příliš dlouhou dobu, po kterou jsem zůstal trčet se svými živými představami, ale nakonec se jí povedlo zvládnout Rytmus. Ne, že by to přineslo nějakou změnu našim vztahům.
Teď už jsem se musel stresovat jen s tím, že zjistí, že jsem její matku musel přesvědčit, že umřela během nehody. Byl to logický krok. Děti jsou příliš nevypočitatelné, Aela by znamenala moc velký risk. Ale říct jsem jí to nemohl, pochyboval jsem, že by se s tím v takovém věku byla schopná vyrovnat. A tak jsem dohlížel na její pokračující trénink a byl zticha.
Kontrolovat dopisy odcházející z ostrova nebyl nejmenší problém. Ale věděl jsem, že je velká pravděpodobnost, že se z něj dříve či později můj potomek dostane a pokusí se matku kontaktovat jinou cestou. Proto jsem kontaktoval jednoho ze svých starých známých z Paříže a nechal ho postarat se o elektronickou cestu s vědomí, že mě moje rozhodnutí zase dříve nebo později dožene a kousne do zadku…



Mazlíčci
Tlupa bílých laboratorních myší. Když jsem byl malý zachraňoval jsem je před zlovolnými hady, kdykoliv se naskytla příležitost, a čas od času v této tradici pokračuji dodnes. Hlodavci zachránění zásahem vyšší moci pak skončí ve velké kleci, která je jim vyhrazená.
Nedá se toho o nich říct mnoho. Jsou to malá hloupá stvoření, schopná kousnout do čehokoliv, co se hýbe a co strčíte dostatečně blízko k nim. Vlastní běhací kolečko.

Věci
Dýka, boxer, několik ocelových lanek, pokud je reálné riziko bojového střetu, tak i zbytek výbavy (viz. schopnosti). Klasické civilní hlouposti - MP3, sluchátka, něco na čtení a vzdělávání se...

Vzhled
V našem klanu není zvykem příliš upravovat svůj vzhled, neboť slouží jako odznak zásluh. Kdybych ale tvrdil, že nezakrývám pár vrásek, lhal bych. Jinou věcí jsou ale mé vlasy. Dobrá polovina z nich má stále svou původní barvu, ty novější už mají ale barvu čistě bílou, která se u většiny lidí objevuje až v pozdním stáří. Stejnou barvu má i moje udržovaná bradka. Tu doplňují ještě jasně zelené oči.
Když jsem byl mladší, měl jsem v Paříži spolehlivý rozhled přes hlavy mých vrstevníků. V současné době naštěstí už tolik nevyčnívám, ale se svými sto osmdesáti dvěma centimetry jsem stále o dobrých 8 cm vyšší, než průměrný Francouz.
Co se týká mého šatníku, obávám se, že býval barevnější. Dříve se v něm nacházela i bílá a několik odstínů šedi, zatímco v poslední době se omezil čistě na černou a několik čestných výjimek v podobě tmavě hnědé. Pokud bych měl nějakou část svého oděvu vyzvednout nad ostatní, byl by to bez pochyby můj kabát a kvalitní kožené boty.
Stále mám na zádech vytetovaný keltský uzel, jehož šlahouny dosahují až na hřbety mých rukou, ale díky dlouhým rukávům a rukavicím, které se na mně nacházejí téměř neustále není zrovna lehké ho zahlédnout.
To ovšem neplatí o dvou jednoduchých kovových kroužcích, které nosím jako náušnice poněkud výše, než je obvyklé...


Schopnosti

Schopnosti
Schopnost klanu Tanguy má v případě taijutsu tendence ovlivňovat fyzikální podmínky okolí v uživatelův neprospěch. Některé pokročilejší techniky mohou uživatele při špatném použití snadno stát třeba ruku. Z tohoto důvodu klan vyvinul vlastní bojový styl s pravidly a zásadami uzpůsobenými právě k změněným podmínkám. Ten jednotlivý členové obohacují o vlastní prvky z ostatních stylů, které se naučí - to v Kylianově případě znamená šerm, savate a Keysi Fighting Method.
Stejně jako u většiny členů jeho klanu je jednou z jeho hlavních předností vytrvalost a, pokud je o nezbytnosti boje přesvědčen, sveřepé odhodlání. Spolu s jeho inteligencí spojenou s množstvím vědomostí, které nezapomíná aktualizovat a rozšiřovat, a úctyhodnou rychlostí to z něj činí nebezpečného protivníka.

Zaměření: Taijutsu, Ninjutsu


Klan - Tanguy

Starý klan od nepaměti spjatý s ostrovem Ys. Objevil se zde spolu s jeho prvními keltskými obyvateli. Historie klanu je tedy pochopitelně složitě propletena s historií ostrova, v níž nejednou zaujal poměrně důležitou roli.
Členové klanu spolu sdílí zelené oči a rudé vlasy, které začínají ztrácet barvu ve velmi brzkém věku. A pokud jsou v klanu vychováni i jeho keltské hodnoty.
V dřívějších dobách (a v osvícených kruzích i dnes) byli považováni za skvělé bojovníky, což ovšem způsobilo jisté problémy, když přišla do módy příjmení.
Jméno Tanguy (ohnivý/zapálený bojovník) je dnes jedním z nejrozšířenějších v Bretani. Samotné jméno tak člověku nezaručuje přítomnost v klanu, stejně jako není jisté, jestli se někdo s potenciálem v průběhu času neztratil mezi civilním obyvatelstvem.

Vrozená schopnost - Manipulace času

Jestli jste se právě rozpálili při představě cestování časem, zhluboka se nadechněte a vydechněte. A pokud to nestačilo, běžte se podívat na díl Doctora Who.
Nechystá se tu na vás žádné sci-fi, ani snídaně s dinosaury. Když čtete "manipulace času", je myšleno spíš než co jiného jeho deformování. Když bychom si měli vypůjčit prostorové výrazy, čas se dá natahovat, nebo zkracovat. Podle toho, zda uživatel schopnosti tok času urychlí nebo zpomalí, je schopen natlačit do hodiny hodinu a půl nebo naopak. Existují techniky, které takovýmto způsobem ovlivňují určitý prostor, věc nebo uživatele samotného, stačí si jen vybrat. Žůžo?
S velkou mocí přichází velká zodpovědnost... a v tomto případě i velké nebezpečí. Když se narodíte s darem ovládat oheň, hrozí vám maximálně tak, že se popálíte. Čas není oheň, je to důležitá fyzikální veličina. Pokud si s ním plánujete pohrát, měli byste se připravit na pořádný zmatek, kterým tím vyvoláte v celém systému.
Některé fyzikální síly deformací času zpravidla nebývají ovlivněny - například taková gravitace. A tak se stává, že se s ní během technik dějí veselé věci. Pokud nevíte co s tím, může to být značná nevýhoda. Když jste v tom sběhlí, dá se možná mluvit o ztížených podmínkách.
To takové přetížení to je bez problémů. Tedy, jen do té doby, než jste donuceni prudce přecházet z jednoho urychleného časového proudu do pomalejšího. Na lidské tělo to nemá zrovna pěkné účinky. V závislosti na rychlosti, časovému rozdílu a směru přetížení se mohou následky pohybovat od poražení na zem, přes zlomeniny, rozdrcené končetiny a ztrátu vědomí až k potencionální smrt.
Všechna ta pokřivená fyzika se příležitostně pochopitelně dá využít ve váš prospěch, ale daleko spíš v boji dostane na hranu vás, než vašeho nepřítele.

Uživatelům schopnosti není dovoleno se začít učit techniky, dokud nezvládnou Rytmus času - podvědomé odpočítávání vteřin v jakákoliv přítomný moment. To jim poskytuje skvělý přehled o čase a pokud chtějí doslovnou vteřinovou přesnost. K Rytmu také patří dokonale zvládnutá schopnost přepočítávání času.
Vzhledem k okolnostem by se tedy Rytmus dal označit za pasivní stránku schopnosti, ač k ní doslova nepatří a je se ho potřeba naučit.




Vybavení
Kromě věcí, které již byli zmíněné a které s sebou nosí neustále (dýka, boxer a ocelová lanka) se výbava do boje skládá ještě z rapíru, černé helmy a kombinézy. Ta je jedním z mála exemplářů vyztužených kombinací kevlaru a pavoučího hedvábí, což jí dodává jistou odolnost z hlediska průraznosti.

Body

Taijutsu - 7
Ninjutsu - 4
Síla - 5
Rychlost - 7
Inteligence - 8
Výdrž - 8
Chi - 6

Celkem - 45
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Lucy
Admin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 54
Join date : 11. 04. 14

PříspěvekPředmět: Re: Kylian Tanguy [Legendární mistr]   Sun Sep 07, 2014 6:57 pm

Schopnost je za Royal Twins POVOLENA. Ale vzhledem k tomu že jsi taky admin, musíš počkat na schválení Admina Very Happy (Very Big Logic) Very Happy
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Kylian Tanguy
Legendární mistr*A
avatar

Poèet pøíspìvkù : 48
Join date : 02. 08. 14

PříspěvekPředmět: Re: Kylian Tanguy [Legendární mistr]   Mon Sep 08, 2014 4:40 pm

Pokud jsem to z rozmluvy na skypu pochopil dobře, postavu mám se vším všudy povolenou.
V případě nejasností, či problémů mě shánějte v PM, nebo (opět) na skypu.
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Sponsored content




PříspěvekPředmět: Re: Kylian Tanguy [Legendární mistr]   

Návrat nahoru Goto down
 
Kylian Tanguy [Legendární mistr]
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1
 Similar topics
-
» Základna legendárních šermířů

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
 :: Hra :: Murim :: Charaktery :: Francie-
Přejdi na: