Předmět: Taras Grigorij Olegovich [Žák vyššího stupně] Thu Aug 28, 2014 9:42 am
Тарас Григорий Олегович
Jméno: Taras Grigorij Olegovich
Přezdívka: Griška
Pohlaví: Když jsem se naposledy koukal, tak muž
Věk: 28
Země původu: Rusko (pod kavkazská kozácká autonomní oblast)
Škola: Ruská
Hodnost: Žák vyšší třídy
Charakter: Jsem pyšný na svůj původ kozáka a dávám to velmi okázale najevo. Moje společenská třída má v této zemi jistá privilegia a já se jich dovolávám, vždy když mohu. Nejsem konfliktní člověk, jen se nenechám omezovat. Když cokoliv řeším, jsem flexibilní a velmi sebevědomý, neboť ještě nikdy se nevyskytla situace, ve které bych si neporadil. S lidmi z mého bezprostředního okolí se snažím navázat co nejpevnější vazby, jelikož jsem na tento styl života zvyklý. K mé smůle to však spousta lidí nechápe a může je to i odradit.
Co se mého jednání v boji týče, je to trochu složité. Pokud jsem napadený a bráním jen sám sebe, snažím se o zneškodnění soupeře a uzavření nějakého smíru. Pokud musím útočit, můj cíl je pokoření a znemožnění soupeřova dalšího boje na hodně dlouho. Nicméně člověka raději zmrzačím než abych mu prostě vzal život, zaprvé protože už se nestihne poučit a zadruhé protože tím tolik nezatížím svoje svědomí.
Oblíbené: Rád vyhledávám společnost krásných dam, jež rád bavím svým zpěvem a tancem. Sklenka něčeho dobrého po dobrém souboji také není k zahození. Ve svých snech se stále vracím na otevřené pláně do míst, kde jsem se narodil. Miluji kolem sebe vždy dost prostoru, kde se můžu svobodně pohybovat a jít kam se mi zlíbí.
Neoblíbené: Nemám rád omezující prostředí měst, budov atd. Nejedná se o klaustrofobii nebo něco podobného, prostě mi jen vadí, že nemohu jít směrem, který se mi zrovna líbí, nevidím celý prostor okolo mě a necítím se tak bezpečně. Z takových těch všednějších věcí nemám rád především kuřáky, u kterých jsem nepochopil proč si dobrovolně kazí plíce touto činností.. a ano, určitě si kazí plíce, je to na té krabičce přece napsané ne?
Životopis:
Spoiler:
Jmenuji se Taras Grigorij Olegovich, ale všichni mi říkají Griška. Pokud se koukáte na moje oblečení, tak ne, nejsem cvok. Patřím k hrdému kozáckému kmenu Kazagů, žijících pod Kavkazem a střežících hranice naší země.
Narodil jsem se jednoho mrazivého dne, krátce po vánocích. Rodiče tehdy říkávali, že se děda Mráz asi opozdil s tím největším dárkem a kdybych v té době vnímal víc než světlo a matčin hlas, jistě by mi to lichotilo. Jako prvorozený syn rodiny Olegovichů jsem se těšil velké péči a zájmu, neboť můj otec byl kmenovým atamanem.
Naše rodina se dostala do popředí kmene asi před 3mi generacemi, kdy v sobě můj praděd probudil sílu mocnější, než si mohl kdokoliv představit. Na ruské stepi totiž není mocnější veličina než pravá ruská zima. Můj praděd zjistil, že může tuto sílu podřídit své vůli a využil jí ke sjednocení několika okolních kmenů pod svou vládu. Nebyl žádný tyran, to označení si vyprošuji, byl jen přísný. Přísný ale spravedlivý a moudrý. Jeho odkaz, jež je zapsán v knihách našeho rodu, je dodnes jeho největším počinem. Sjednocení několika kmínku do většího už tu v historii párkrát bylo, ale muž, jež stojí na rozkvetlé pláni, pokyne nebi a promění okolí v ledovou pustinu, to je skutečná moc, před kterou je třeba se sklonit.
Ale zpátky ke mně. Užíval jsem si dětství plné veselých her a kozáckých oslav. Náš život není jednoduchý, avšak o to je veselejší. Držíme všichni pevně pospolu. Každé dítě oslovuje každou ženu z kmene matkou a každému staršímu říká dědečku. Opravdu jsme jedna velká rodina a já si ten styl života zamiloval. Když mi bylo 8, dostal jsem svojí první shashku, kozáckou tradiční zbraň… a k mému zklamání byla dřevěná. Ale otec mě s ní učil jako by to byla nejušlechtilejší ocel. Kozák totiž bez své šavle nechodí ani na záchod. Používá se jako nástroj denní potřeby, při tanci, oslavách, obřadech a především k obraně sebe, své rodiny a vlasti. V deseti letech jsem dostal svého prvního koně, kterého jsem pojmenoval Illija, podle bájné postavy z ruských pohádek. Bohužel o 3 roky později podlehl nemoci.
Co přede mnou ale rodiče až do mých 15ti let tajili, byla naše rodová schopnost. Praděd ve spisech poznamenal, že je vhodné vyučovati děti až v tomto věku, neboť jsou již zodpovědnější a nepodléhají tak snáze tendencím své moci zneužívat. A tak si mě v den mých 15tých narozenin otec vzal stranou a všechno mi vysvětlil. Nejdříve jsem nechápal, o čem mluví, vždyť je prosinec a venku je taková kosa, že vodka zamrzá i sama od sebe, natož jeho přičiněním… když jí pak ale nechal zmrznout přímo nad ohněm, uvěřil jsem. Také mi řekl, že v Rusku je jedna škola pro takové jako jsme my a že mě tam zapsal. Odchod byl velmi těžký a já plakal jako děcko, když se se mnou rodina loučila. Bylo to krásné, jeli mě doprovodit všichni, kdo mohli a ještě třikrát se vraceli mě znovu obejmout. Jak už jsem řekl, držíme pohromadě velmi silně. Nakonec jsem je ale opustit musel, abych se vzdělal a přispěl i svou trochou pro naší společnost.
Město je odporné místo. Nechápu, jak tu mohou lidé spokojeně žít. A je jich na mé cestě čím dál tím více. Také už jsem pochopil, proč se Rusku říká Země nad kterou slunce nezapadá. Jel jsem tak dlouho, až pode mnou padl kůň a já musel tím vlakem nebo co to bylo. Nakonec jsem však přeci jen stanul před branou školy. Tedy, byla to spíš pevnost. Něco tak obrovského jsem nikdy neviděl a opět jsem pocítil strach. „Kde není strach, není ani odvaha“ říkával můj dědeček a tak jsem prostě vstoupil. Hlavně tedy protože jsem nechtěl zklamat rodinu. To mě hnalo vpřed, i když jsem měl zadek stažený tak, že bych s ním mohl štípat desítku drát.
Spletl jsem se v tomhle místě. Je to tu úžasné. Ne tedy počtem lidí, ale tím přístupem. Železná disciplína přes den, v noci veselí. Skoro jako doma. Učení nebylo těžké, neboť jsem tu byl v prvním ročníku zdaleka nejstarší. Zprvu jsem si připadal divně mezi desetiletými dětmi, avšak nezdržovali mě dětské hry a mohl jsem skrze ročníky postupovat o trošku rychleji. Až jsem se vyšvihl na úroveň žáka vyšší třídy, i když jsem beznadějně nejstarší. V dobách osobního volna jsem na půdě školy založil malý šermířský klub, v němž vyučuji především základy šermu, ale i pokročilé techniky pro ty, jež o ně mají zájem. Krom potenciálu své moci jsem tu totiž objevil ještě jednu úchvatnou věc… a to studium historie. Tolik věcí se na světě stalo, než jsem přišel a tolik se z toho mohu naučit. Až se vrátím domů, rodina mě sotva pozná… akorát jedné věci nerozumím. Proč mi všichni pořád říkají, že se mám oholit a ostříhat?
Mazlíček: Zahra, samice sokola stěhovavého. Chytil jsem si jí první rok na akademii… nebo si ona chytla mě? Prostě jednoho krásného rána jsem vyšel z koleje ven, že se trošku procvičím se shashkou. V parčíku si najdu vhodné místo, svléknu se do půl těla a věci si odložím. Po chvilce cvičení zaslechnu takové divné zvuky a když se ohlédnu, uvidím mladého sokola, jak se mi rýpe v papaše v domnění, že se jedná o pravého zajíce. Nejdřív jsem chtěl toho ptáka odehnat, ale pak jsem změnil názor a chytil ho. Tedy, jí… Vycvičit sokola není žádná sranda, stálo mě to hodně nervů, peněz a 3 čepice ale nakonec se povedlo. Nyní jsme se Zahrou sehraná dvojice, především pro lov, stopování a vyhledávání věcí, rozumí zhruba 50ti povelům ale především jí ovládám gesty, neboť jsou na dálku lépe patrné a nehlučné. Gest zná hrubě přes 100.
Věci: Nosím u sebe hodinky, telefon, peněženkou, švýcarský nůž a v kožené brašničce malou lékárničku. Na levé ruce je pak vždy buď sokolnická rukavice nebo aspoň kožený nátepník a na opasku pytlík se sušeným masem.
Vzhled a zajímavosti: Na mém vzhledu není vůbec nic zvláštního, prostě kozák… jo aha, že to je samo o sobě zvláštní? Tak to jo. Mám hnědé vlasy a vousy, smaragdově zelené oči, výška 185, váha 86 kg. Na sobě nejčastěji nosím volné kalhoty stažené nahoře provázkem, kožené boty nad kotníky a halenu do půli stehen, kolem pasu staženou opaskem a na lemech kolem krku a dole zdobené karetkou, jejichž výrobou se částečně živím. Na hlavě občas nosím beranici nebo papachu, jelikož tak nějak nechápu, co mají všichni na těch kšiltovkách nebo jak se to jmenuje…
Schopnosti
Zaměření: Ninjutsu
Dovednosti: Jako správný kozácký chlapec jsem vždy vyrůstal s shashkou u pasu. Je to naše tradiční zbraň a neovládat jí na mistrné úrovni, to je jako k nám nepatřit. Jinak v poslední době se zajímám i o historii šermu a učím se novým technikám. V boji beze zbraně se opírám o klasický improvizovaný zápas a technické prvky boje s shashkou. Celý můj styl je zaměřený především na dynamiku a rychlost. Jinak jsem celkem zkušený lovec a stopař, dokážu jezdit na koni a střílet z luku. Vrhání oštěpů mi nikdy moc nešlo, ale dýku nebo nůž zvládnu do pěti kroků trefit na cíl velikosti hlavy. V poslední době se snažím spojit použití vrozené schopnosti a boje nablízko.
Klan: Olegovichové
Vrozená schopnost: Ruská zima – kontrola nad chladem a ledem. Mistr v tomto umění je schopen seslat blizzard i na pláži v Egyptě. Použití se prakticky meze nekladou, pradědeček byl neporazitelný se svou ledovou zbrojí, zatímco dědeček si tím pouze v létě chladil vodku. Klíčovým prvkem je tak především fantazie. Velkou výhodu mám na místech, kde už je zima a led před mým příchodem nebo alespoň vysoká vlhkost vzduchu. Nevýhodou jsou pak protiklady, jako je oheň, který přináší teplo a led rozehřívá. Pasivní vlastností uživatele je pak fakt, že mu nikdy není zima, je schopen fungovat nahý i v -40 stupních a nijak ho to nebrzdí. Opravdu vhodné, když chcete být cool… nebo jak to říkají ty dnešní děcka.
Vybavení: Nikdy a za žádných okolností mě neuvidíte bez mé shashky, kterou jsem dostal od otce. Dále se v mé pravé botě nachází dýka a u pasu lékárnička. Občas na výpravy beru dalekohled Zeiss a když vím, že se určitě bude bojovat, používám koženou zbroj podšitou 3mi vrstvami kevlarové látky. Vypadá slabě, avšak díky kevlaru je velmi těžké proniknout skrz.
Body: Ninjutsu - 3 Síla - 3 Rychlost - 8 Výdrž - 5 Chi - 3 Inteligence - 3 Celkem: 25
Naposledy upravil Taras Grigoriy Olegovich dne Fri Sep 05, 2014 5:06 am, celkově upraveno 1 krát
PŘIPOMÍNKY KE SCHOPNOSTEM: 1. Tak nějak to vyznívá, že svou schopností ovládáš počasí, což nevíme, jestli tak bylo míněno, ale nelíbí se nám to. 2. Příliš se nám nelíbí, že můžeš led tvořit kdekoliv - jistá omezení (klimatické podmínky, zdroj vody) by bychom uvítaly. 3. Kromě ohně bys nějakou nevýhodu nevymyslel..?
Počasí neovládám ani náhodou, pouze mám kontrolu nad teplotou v mém bezprostředním okolí (radius cca 30 metrů) ve kterém potom můžu bezpečně tvořit a kontrolovat led. Bez toho to pochopitelně nejde, neboť by ten led v některých oblastech tál stejně rychle jako bych ho tvořil. Čímž se dostávám ke druhému bodu, kdy celkově vzato beru jako zdroj ledu především atmosferickou vlhkost (např. jako Hyoton, pokud znáte Naruta). Dále je zcela logické že v zeměpisných polohách, kde je 40° ve stínu to pro mě bude dost komplikované, jelikož je tam všechno proti mě.
Co se nevýhod týče, led je běžná věc v dnešním světě, každý se s ním setkal a myslím že tady jsou všichni lidé dost chytří na to, abych jim nemusel vyjmenovávat že led taje teplem, že je křehký při úderu do boku krystalické struktury atd... V jeho používání mě tak omezuje hlavně lokalita, v sauně nebo na Sahaře prostě nemám nárok. Stačí to takhle?
Opraveno a možná jestli bych směl navrhnout, tak by to v sekci o bodech chtělo nějak výrazněji zmínit, že i ninjutsu je stat... já to tam buď nějak přehlédl a nebo nepochopil, omlouvám se.