PříjemFAQHledatSeznam uživatelůUživatelské skupinyRegistracePřihlášení

Share | 
 

 Astria Devillers [Žák vyššího stupně]

Goto down 
AutorZpráva
Astria Devillers
Žák vyššího stupně
avatar

Poèet pøíspìvkù : 16
Join date : 05. 08. 14

PříspěvekPředmět: Astria Devillers [Žák vyššího stupně]   Mon Aug 18, 2014 10:48 am



„You were born an original. Don't die a copy.“






Jméno/Příjmení: Astria Devillers
Přezdívka: Astri
Pohlaví: Žena

Věk: 15
Výška: 162cm
Váha: 58kg

Země: Francie
Škola: Francie
Hodnost: Žák vyššího stupně





CHARAKTER

Mluvit o mě není až tak zajímavé, spíš to nemám moc ráda, ale budiž. Na první pohled musím působit jako dítě bez špetky rozumu, které si dělá co chce. Jestliže je váš dojem takový, jde vidět že neumíte číst z lidí, to je docela pech. Podle lidí jsem hyperaktivní a drzý dítě, který podle všeho nemá disciplínu. Jsem pravý opak této osobnosti, díky svému otci jsem se naučila poslouchat, respektovat rozhodnutí lidí, ale za to projevit i svůj názor. Co se rozumu týče, někdy mluvím rychleji než se zamyslím nad tím co řeknu, dalo by se říct že je to můj největší problém, protože si opravdu nedávám často pozor na to co komu řeknu, ale pouze v případě, kdy mě někdo skutečně naštve. Nepouštím si lidi moc k tělu, protože vím, že mi tímto může být ublíženo. Když už mám mít nějakého kamaráda, nebo kamarádku, je to pro mě vztah opravdu vážný, obětovala bych za ně i svůj život, jsou pro mě spíš už jak rodina. Mé pouto k pár lidem bývá totiž velmi pevné a je málo procentní šance, že bych ho JÁ přetrhla. V momentě, kdy má někdo problémy, snažím se mu pomoc i přes to, že nemám moc ráda lidi, nerada vidím, když někdo trpí, nebo pláče. Dokážu se bavit taky jak nějaký střevo, ale to ten člověk musí vysílat opravdu moc pozitivních vln, nebo v sobě v mnoha případech musím mít pár promile. Moc ráda používám dvojsmysly, proto se často při konverzaci s někým směju, když se totiž nad tím zamyslíte, lidi jsou fakt neskutečně tupí. Co se týče tvrdohlavosti, já se nepodvolím tak lehce, když si něco umanu a něčemu věřím, jen tak někdo mi to nevyvrátí, pokud k tomu nemá ty správné a věrohodné prostředky. Vlastně...žiju si v podstatě ve svým vlastním světě, jsem realista a dalo by se říci, že z části i pesimista. Radši myslím na špatný konec, který čeká každého, než na ten dobrý, který je spíš považován jako med ve vaší hlavě a úplně vás pomátne dobrýma myšlenkama. Nesnáším prohry, když prohraju, je možné, že se na pár vteřin urazím, ale za chvilku se tomu jen v duchu zasměju.


OBLÍBENÉ X NEOBLÍBENÉ



Oblíbené
Věc, kterou mám skutečně ráda, kterou skoro až miluji je zmrzlina. Také mě často uvidíte s Bubble Tea, tento nápoj nám do Francie přivezli z Vietnamu a je fakt skvělej, neexistuje den, kdy bych ho neměla. Jinak co se týče jídla a pití, já spořádám skoro všechno, jsem jak vysavač, takže vařit pro mě je radost, i když mi teda nikdo nevaří...no, nevadí. Taky mám oblibu v adrenalinu, který doslova vyhledávám, jenže pár lidí, co v sobě drží mateřské pudy hold vyšilují, když se třeba rozhodnu pro bungee jumping, stále nechápu proč. Adrenalin mě jednoduše posiluje, hlavně psychicky, protože nemyslím na tu tunu blbečků v naší škole, na to mi nezbývá ani čas. Jak mají normální holky rády kytky, tak u mě to nehrozí. Ne že by se mi nelíbili, ale já jednoduše nevím co s nima, to mi radši kupujte nějaký sladkosti, fakt. Taky mám velkou oblibu v barvách. Jsem na to jedním slovem ujetá, jakmile je něco fosforového, dokážu se na to dívat hodiny, i přes to, že bych si to na sebe nejspíš nevzala. Jako malá jsem chtěla vždycky všechno. Rodiče měli to štěstí, že jsem nechtěla třeba lítajícího slona, protože to by se moje radost asi vytratila, kde by jste totiž vzali létajícího slona, že jo. Ale rozmazlená nejsem, spíš naopak. Naučila jsem se žít i bez věcí, který potřebuju...to je trošku smutný, ale je to tak.




Neoblíbené
Konečně ta část, kterou nesnáším. Tak první a myslím si že i tou hlavní, základní, nejvíc vyčnívající věcí co nemám ráda jsou noční můry, strašidla, krev, psycho úsměvy a další věci, které dnešní děcka nazývají "scary". Když mě něco vyděsí, pár minut mám dřevěné nohy a pokud do mě někdo neuhodí, ani se nehnu. Ano, bojím se těchto věcí, protože na ně věřím, proto taky nesnáším, když někdo vyvolává duchy mrtvých a podobné věci. Další věcí co by jste měli vědět je, že nemám ráda lidi, takže vás vlastně nemám moc ráda. Co ale fakt nesnáším jsou děti. Takové ty malé, co brečí když něco chcou, jsou protivné a dělají naschvály, bez špetky disciplíny. Taky nemám ráda příliš mnoho rozkazů a především když po mě pořád někdo něco chce, akceptuji je, ale nemám to ráda. Prostě nemám turbínu v pozadí, takže nemůže být všechno hned. Nemám ráda, když se objeví člověk jako já. Částmi tichý, mezi přáteli až příliš hlučný, který touží po tom být viditelný. Nemám ráda konkurenci a jsem docela žárlivý člověk a nedává mi problém někomu dát do čumáku, když mi vadí.



ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH


Příběh každého žijícího tvora na této planetě je nepochybně zajímavý, ale dnes se budete seznamovat s tím mým. Není dokonalý, ale to není nikoho z nás. Jmenuji se Astraia, mé příjmení mi bylo přiděleno až šest let po mém narození a proč, ptáte se? Nevyrůstala jsem v teple domova s láskou rodičů. Vyrůstala jsem ve Francii, respektive na ulici. Pár bezdomovců se mě ujalo, říkali, že má matka byla na pokraji smrti, když mě jim zanechala, proto jsem se jako malá tolik netrápila s tím, že bych byla nechtěná, tak nějak jsem cítila, že mě musela milovat. Ale představte si život malého dítěte, které musí získat nějaké jídlo, oblečení aby přežilo a především se ukrýt někam, aby nezmrzlo. Těmto podmínkám jsem byla vystavena už od mého počátku. Každý člověk si myslí, že bezdomovec je jen člověk co peníze prodělá za alkohol. Já mezi těmito lidmi nebyla. Žila jsem s muži, kteří dřív pracovali jako vojáci ve Francouzské armádě. Nemohli si ale zvyknout po válce ve světě lidí normálně žít, byly zvyklý na to přežít. Za vše co dnes dokážu vděčím těmto lidem, kteří ze mě dělaly ženu, schopnou vyžít v jakékoliv situaci. Ukázali mi, že svět není tak růžový jak se zdá. Že v tomto světě slaboch nepřežije, nejde o to žít, jde o to přežít a něčeho dokázat. K tomuto jsem byla vedena...Proto se nyní seznamte s mou maličkostí.

Kapitola PRVNÍ - Jídlo, pití, spánek.

To zvládnu, nemusím se bát. Tichost, mrštnost a pak rychlý ústup. V pohodě... Moje mysl byla mimo mou kontrolu. Srdce mi bilo jak splašené a ruce se mi třepaly. Nemohla jsem provést svůj úkol v tomto stavu. Vzpomeň si na výcvik. Nádech, výdech, nádech, výdech...tak. Moje ruce se přestaly klepat a na tváři se mi objevil menší úsměv. Otevřela jsem oči, zcela klidná a připravená na to si vzít další jídlo, na které jsem neměla peníze. Bylo mi pět let, co by jste čekali. Když se paní z u vozu na kterém měla jídlo nedívala, vzala jsem si do trička několik bochníků chleba a utekla jak nejrychleji jsem dokázala. Takto vypadal skoro každý den a díky mým krádežím zvýšili v okresu mého stanoviště policejní hlídky. Byla to otrava, ale já a mí přátele jsme další den přežili. Žili jsme v jedné části metra, která byla před lety uzavřena, byl to dokonalý úkryt. "Dobrá práce, Astri. S chlapama jsme si říkali...Ty takto nemůžeš žít celý život, když ho máš celý ještě před sebou..." Se soustem, který jsem v puse přežvykovala jsem se podívala k jednomu z mých přátel, který se o mě staral a pohled jsem přesouvala pokaždé, co začal mluvit někdo jiný. "Přemýšleli jsme a...Mám jednoho starého kamaráda, který bydlí podle všeho v Paříži. Bojoval teď na východní frontě a už rok je mimo službu. Ty jdi dítě, dítě se schopnostmi, které zajisté ocení. Co ty na to? Chtěla by jsi být jednou v armádě?" Moje reakce mohla být taková, jakou by každý čekal. Souso mi vypadlo z pusy na zem a já ani netušila co mám říct. Bylo mi pět let a popravdě mi bylo jedno, co ze mě jednou bude. Věděla jsem již nyní, že tento svět není pro slabochy a takováto nabídka…Mohla jsem mít střechu nad hlavou a být ještě silnější? Bylo mi to vlastně jedno. Co může být horší než přežívání na ulici. Každý den k jídlu to samé a na sobě jen roztrhané šortky se špinavým tričkem a umaštěnýma vlasama. Nebyli jsme daleko od Paříže a popravdě, se známostmi jaké měli mí přátelé to bylo poněkud snadné vyhledat Elrika Devillerse...



Kapitola DRUHÁ - Elrik Devillers

Po žádosti kterou odeslali chlapi mě tento muž přijal k sobě domů. Stála jsem tam před ním asi 10 minut, nehnutě, koukajíc se na jeho autoritativní tvář, doprovázenou s ošacením nějakého generála. Byla jsem opravdu nesvá. Neřekl ani slovo, jen mě přejel pohledem od hlavy až po paty několikrát po sobě, občas si prsty přejel po svém knírku, nebo si odkašlal. "Dobře, dobře..," pravil, když jsem už začínala být značně nesvá. "Tak mladá holčička a skončí na ulici, řekni mi, jak je toto možné? Můj přítel je naštěstí ve službě už několik let, hra na bezdomovce mu skutečně jde dobře, měl jsem za to, že jsi jakýsi přírůstek do jejich...hry." Po těchto slovech si nalil do skleničky s ledem trošku whisky a já vůbec nechápala, o čem to mluví. "Jak to myslíte, hry?" Nechápavě jsem se na něj celá ušpiněná a zmatená podívala. Jeho pohled naznačoval, že nejspíš řekl něco, co neměl. "Ach ovšem, přísně utajeno. Nejspíš ti to neřekli, ale nejsou skutečnými bezdomovci, jsou na misi, na hodně, hodně dlouhé misi, kterou jim zadal stát...Ale to už není tvoje starost, slyšel jsem že tě učili, dítě." Této informaci jsem se docela nedivila, ale trochu šokovaná jsem skutečně byla. Bylo mi sotva šest let, ale naučili mě toho vskutku hodně. "Ovšem, kdo by jinak přežil na ulici bez nějakého výcviku, že?" Ano, na to že mi bylo sotva šest let jsem měla celkem chytrý řečičky a to se panu Elrikovi podle jeho úsměvu líbilo. Neřekl už ani slovo a poslal mě do koupelny, dal mi oblečení, dal mi najíst, opravdu žil v přepychu, na který jsem já nebyla zvyklá. Peníze pro mě neměly takovou hodnotu jako zkušenosti. Po pár dnech v jeho sídle jsem si dokázala dokonale prozkoumat okolí, měl vskutku velký pozemek a i přes to že zde měl ochranku, zaznamenala jsem několik mezer, kudy by mohl nepřítel proniknout. Tyto informace které jsem mu podala byly opravdu užitečné a jeho šokovaly. Byla jsem poměrně inteligentní dítě, ale to jen díky tomu, že jsem nebyla vychovávaná jako nějaká slečinka. Elrikovi bylo něco okolo 55-ti let, měl toho už hodně za sebou a rozhodl se mě vychovat jako vlastní. Bral na vědomí to, že já se nejspíš nechytnu věcí jako jsou šaty, přepychový růžový pokojíček a další věci. Byl rozhodnut mě vychovat tak, jak by se dalo od "dcery" generála čekat. Měla jsem oblečení, jídlo, pití, domov...Ale především i tréningy, které mě stále udržovaly v kondici. Po pár letech jsem se vypracovala opravdu daleko. Bylo až zajímavé, jak moc jsem byla rychlá, pomalu i trenéři mi nestíhali a to mi bylo 10 let. Stále byli překvapeni, že mám takovou rychlost, ale nikoho by ani ve snu nenapadlo, že nejsem tak obyčejná. K tomu ale taky dostaneme. Jednoduše jsem byla vycvičena pro přežití. Každý den u lana, v ruce nůž a revolver, na sobě ochranná vesta a v kapse jeden fášek. Takto probíhaly mé každodenní tréningy, pokaždé v jiném terénu. Uběhlo dalších pár let. V lidském světě se konaly každých 10 let akce, podobné Hunger Games. Uskutečnily se vždy v J.Americe, u řeky Amazonky a vůbec po celém jejím okolí. Kolem byly pralesy a nebezpečná stvoření. Byla to zkouška pro všechny lidi, kteří si chtěli dokázat svou sílu přežít. Místo nějakého tábora mě otec přihlásil tam, dokonce i bez mého vědomí. Netušila jsem, co mám dělat. Nebyla jsem v terénu už nějaký ten pátek a přežít v pralese muselo být úplně něco jiného, než přežít někde na ulici ve městě. "To přeci nemůžeš! Pošleš mě na smrt, neumím přežít v pralese! No tak, posloucháš mě vůbec?!" Já se opravdu snažila mu to rozmluvit, ale občas byl až příliš tvrdý, i přes to, že vypadal často mile. "Poslouchej mě, Astrio. Jednoho dne převezmeš mé místo, já si touto pekelnou zkouškou také prošel a podívej se, přežil jsem. Měl jsem za to, že tě již kdysi naučili, že svět není pro slabochy. Ukaž jim, že nejsi slaboch...a přežij." Byla to poslední slova, která jsem od něj slyšela. To už však venku čekalo auto připravené mě odvést na letiště. Neměla jsem na výběr. Opět jsem měla být vystavena zkoušce smrti. Nádech, výdech... Opět jsem si říkala ta slova, jako kdysi. Měla jsem zvláštní pocit Deja Vu. Bylo mi v té době 12 let.

Kapitola TŘETÍ -Amazonie, Hra o Přežití


Po nástupu do soukromého letadla mi bylo přiděleno oblečení vhodné pro pobyt v amazonii. Duševně jsem nebyla připravena na něco takového, ale fyzicky jsem si připadala neskutečně silná. Věděla jsem, že jsem trénovala každý den, že musím být připravená, ale chyběla mi jedna podstatná věc...sebedůvěra. Jako dítě jsem jí měla habaděj, postupem času se začala vytrácet a to byl můj největší problém. Opět mi nezůstalo nic jiného než jen přemýšlet, co všechno by se mi mohlo stát. Nebyla jsem hloupá a proto mě napadlo ihned vytáhnout knížku o samotném pralese a co vše se tam objevuje, co vše je jedovaté, co vše se dá sníst a čemu bych se měla vyhýbat. Let trval pár hodin a proto přečíst několik kapitol se vyplatilo. Pohled mi sklouzl na muže, který právě přišel k mému sedadlu a podal mi jakýsi kufřík. Poděkovala jsem a napjatě ho otevřela. V ní ležela opravdu krásná mačeta a hned vedle ní revolver s náboji. Jo, děkuji, opravdu je to od tebe moc milé, otče. Povzdechla jsem si. "Slečno, jsme na místě." Bylo mi sděleno od číšníka, který se opět rychle někam vytratil. "Brazílie, jaká to neskonalá krása, škoda že si jí neužiju z Ria de Janeira...viďte." Opravdu šlo poznat, že jsem to myslela maximálně ironicky. Toto místo mě nepřitahovalo tak jako tak. Měla jsem za to, že se zde objeví především děti nějakých mafiánu, když jsem ale viděla pár jedinců stejného věku z různých zemí, opravdu jsem se divila, kolik magorů to v našem světě existuje. S otráveným pohledem jsem přejela každého z nich a zasekla se na jednom chlapci, který tu očividně dobrovolně nebyl. "Pusťte mě vy kr*téni! Budu si stěžovat u královny! Půjdete sedět!" Jestli mě to pobavilo? Ano, vskutku dost na to, aby se mi hned zpravila o pár procent nálada. Jeho kopy do těch velkých goril, kterým se říkalo bodyguardi očividně byly zbytečné, protože to s nima ani nehlo. Musela jsem zvednout koutek úst nahoru, protože ten kluk vypadal zároveň úplně v pohodě, jako kdyby se nebál, jen se mu prostě nechtělo nic dělat. "Tak. Vítám Vás. Jmenuji se Daniel de Rauchenstein, ano, jsem Francouz. Jsem si jist, že každý z Vás viděl film Hunger Games a jeho proces. Snažíme se o stejnou hru, založenou však na jiném cíli. Princip je samozřejmě stejný, přežít. Přežijí pouze tři. V Amazonii jsou rozmístěny pouze tři čidla, které Vás zachraní a Vaše přeživší společníky zabije. Jestliže je najde každý v jiném časovém intervalu, bude muset hrát dál. Čidla musí být zmáčknuta zároveň. Po pralese jsou rozmístěny také lékárničky a schránky s různýma pomůckama pro Vaše přežití. Ten nejlepší z Vás také může najít starou chatrč, jejíž polohu Vám neřeknu. Je tam ale vše potřebné pro přežití a dalo by se říci, že je to i taková Vaše záchrana. Ale cesta tam je smrtící, jen pár jedinců se tam kdy dostalo. Takže...Přeji hodně štěstí a ať vyhrají ti nejlepší!" Jaká byla asi moje reakce? Na pohled jsem byla opravdu, opravdu velice klidná, avšak v duchu...Do ha*zlu co to je za chlapa?! Ať si tam jde sám! Co je to napadlo? Ten film byl totální blbost! Nemělo to smysl, zabíjí to lidi sakra! Já nikam nechciiii! Neměla jsem hold na výběr. Po jeho informační řeči jsme všichni byli rozděleni do pokojů, kde jsme měli přespat a ráno být přeneseni k našemu startu.

Když jsem si myslela, že toto ráno bude stejné jako ty ostatní, hluboce jsem se mýlila. Budíček byl už v 5 hodin ráno a věřte mi, že to není moc hezké, když víte, že možná co nevidět zemřete. Ale snažila jsem se to brát jako optimista. Na konci této blbosti jsem si představovala sušenky s mlékem a nějaký zázrak. Ano, byla to takový blbost, ale co na tom, nic jiného mi ani nezbývalo. Všichni jsme byly přeneseni k našemu startu. Bylo nás 15. Všem co zde byly mohlo být okolo 13-ti až 18-ti let. Vůbec se mi to tu nelíbilo, ale co. Po své levici jsem měla tátův revolver a na zádech mačetu. K tomu pár házecích nožů, které jsem si vzala na rychlo ještě doma. 3...2...1...

Víte, kdybych vám řekla do podrobna, co se v tom pralese stalo, byly by jsme tu na hodně dlouhou dobu. Můj začátek v tom pekle byl poměrně směšný, protože hned po našem startu bylo vyhlášeno 5 mrtvých a dalo by se říct, že mí nepřátele se možná pobijí navzájem a já z toho vyváznu bez škrábanců. Jenže optimistika mě nějakým způsobem pohltila a já neměla ani tušení, co všechno se může přihodit v tomto lese právě MĚ.

"Super Astri, třetí den a ty pořád žiješ a jsi FREE jako rybička, stačí už jen aby zabili ty mouly a můžeš si v pohodičce najít čidlo. No jo, ale...když se zabijou navzájem, znamená to, že ty tři čidla budu muset...najít sama! Aaa sakra!" Co jinýho dělat tak sama v tomto vlhkým prostředí?! Musíte si povídat, nebo by jste úplně zešíleli! Navíc, při tomto si uvědomíte mnohem víc věcí, jako třeba tu, že pokud se zabijí všichni navzájem, já se domů nedostanu, protože budu mít jen jedno čidlo! Fakt jsem netušila, co bych měla dělat. V tom jsem uslyšela šustění za mými zády a dřív než by dokápla kapka z listí na zem jsem vytasila mačetu a přiložila jí tomu klukovy za mnou ke krku. Ten vypadal, jako kdyby si právě udělal do kalhot. "N-nezabíjej...n-ne-nenene, prosím!" Prokoulila jsem nad tím budiž k ničemu očima a ještě víc mu jí zatlačila do kůže, že mu ukápla i kapka krve. "Co chceš, máš chvilku než tě zabiju." Můj pohled vyzařoval opravdu hodně autority a on měl co dělat, aby se vůbec rozmluvil. "J-já ti můžu pomoct! Lidi se tu d-daly do skupinek a já jsem sám. J-já využívám technologii, dokážu zmapovat prostředí a tak, co ty nato?" Abych pravdu řekla...Tato nabídka se nedala nepříjmout, protože já neměla ani ponětí kde právě teď jsem, možná bych to zjistila podle toku řeky, ale on by se mi mohl hodit. Uschovala jsem mačetu zpět a přijala ho do týmu.

Ovšem, mluvila jsem o strašných věcech co se mi staly a stále tu mluvím spíš o mým štěstí. S tímto klukem, který se jmenoval Theo přišla i smůla. Očividně nebyl moc oblíbeným člověkem, protože byl v Anglii velmi známým a z hodně bohaté rodiny. Vlastě jsem tak nějak nechápala, proč tu je, jestli se ho třeba chtěli zbavit? Nevím a ani jsem to nezjišťovala. A jak jsem řekla...přišli s ním hodně velké problémy.

"Fajn, bylo by mi moc k užitku, kdyby jsi našel tu boudu o které ten Daniel de cosi mluvil." Pokyny jsem mu dávala opravdu často, ale očividně mu to nevadilo. Chodili jsme džunglí a drželi se nějaký ten kus od řeky, aby jsme neztratili jistý směr. Moje mačeta se momentálně hodila, všude to bylo samé listí a pavučina. Dokonce jsme si museli dávat pozor na jedovatý hmyz, fakt super prázdniny toto. Než jsem si stihla zastěžovat na prostředí, centimetr od mé hlavy prolítl nůž a za ním se očividně řítil další, který jsem odrazila mačetou. Chytla jsem Thea za kapuci a běželi jsme co nám nohy stačily. Podle jeho informací nás honilo asi 5 lidí, kteří se dali dohromady a to nebylo vůbec hezké. Měli jsme nějaký náskok a já nějak tušila, že kdybych dala svou plnou rychlost, Theo umře a já ho potřebuju. Vyzvedla jsem ho na strom a vytáhla svůj revolver. Měla jsem jen pár kulek. Jakmile se někdo objevil z pod listí, schytal ode mě kulku. Tímto způsobem jsem zabila 3 lidi, než mi ten čtvrtý hodil vrhací nůž přímo do dlaně s revolverem, který mi někam upadl. Měla jsem mírně rozseklé dva prsty, ale dalo se to přežít. Vzala jsem tedy do ruky mačetu a nebojácně se na něj vrhla. Nebýt Thea, byla bych možná i mrtvá, protože žena, ten pátý člověk u nich mi málem probodl hrudník zezadu. Nebýt toho že pod Theem praskla větev a spadl přímo na ní...no nevim. Každopádně ten muž s vrhacími noži byl vážně třída. "Fajn, Au revoir Sir." Usmála jsem se a moje mačeta sekla přímo do jeho krku. Byla jsem od krve a začaly se mi klepat ruce. Toto bylo poprvé, co jsem zabila nějakého člověka, poprvé, co jsem měla cizí krev na obličeji a na rukách. "Tak...to bylo fakt MAZÁCKÝ!" Theo se rozesmál jak nějaký dítě, které vidělo tu nejhezčí pohádku, ale viděl smrt lidí a on se při tom smál. Mě málem ukápla slza, ale po vzpomínce na to, jak jsem žila na ulici a jak mi každý z těchto lidí kopal kámen pod nohy mě stesk přešel. Zvedla jsem svůj revolver, ve kterém už byla jen jedna kulka a nařídila Theovi, aby nás vedl. Očividně měl taky pár tržných ran od toho pádu ze stromu, musely jsme co nejdřív najít nějakou lékárničku.

Po této akci Theo skoro umřel na zánět. Měl otevřenou ránu, která mu začala nehezky a rychle hnisat. Já měla naštěstí poranění, které se dalo vyřešit obvazem, ale i tak jsem ho-stejně jako on mě-zachránila. Díky knížce, kterou jsem četla v letadle jsem se dozvěděla o několika léčivých bylinek a výtažků z rostlin v amazonii, kterých tu bylo nespočet. Zastavit mu hnisání byla v jistým slova smyslu hračku, ale jak bych měla zašít ránu, to už bylo horší a mě nezbývalo nic jiného, než najít lékárničku. Po pár dnech v tomto pekle jsem se tak nějak aklimatizovala na prostředí a prozkoumávala jsem každý strom v nejbližším okolí nás dvou. Po několika hodinách jsem jednu našla a Theovi zašila jeho rány, i když jsem to neuměla. Hodně trpěl, chudáček. Moje šití nebylo zrovna nejhezčí, ale co se dá dělat, nekrvácel a to bylo hlavní.


"Fajn Astri. Ta chatrč by měla být kilometr a půl od nás." Zastavili jsme se. Podle mých propočtů jsme zůstávaly jen my dva a pak další tři lidi. Doufala jsem, že my tam budeme jako první. "Víš co se fakt divím? Že ti tu ten krám jede." Nadzvedla jsem obočí, když jsem zrovna něco hledala ve své vestě. "Můj otec je vědec, taky ajťák. Zabývá se technologií a toto je jeho nejlepší práce, ještě to ani není na trhu, ale jede to a skenuje okolí samo. Má to tu nejdelší baterii na světě. Tento výrobek vlastně není ještě ani na trhu, byl to jen prototyp, ale kvalitní. Nemá to ale všechny funkce, které to mělo mít." S pootevřenou pusou jsem kývla a pak to už dál neřešila. Hlavně že věděl co dělá. Při vzpomínce na to co říkal ten chlap, že cesta k té chatrči je smrtící jsem si jen povzdechla a dávala mnohem větší pozor než kdy jindy. Po několika metrech se po mé pravici objevil nějaký 16-ti letý kluk, který na mě šel se sekerou? Jo, fakt dobrá výbava do pralesa, chtěla jsem mu zatleskat, ale nebyl čas. Byl vážně silný a já se sotva ubránila jeho útoku. "H-hele přestaň ty blbečku, jsou kolem smrtící včely!" V ten moment co to Theo křikl jsem přestala jak na povel já, tak i ten kluk s brýlama. "To nejsou smrtící včely, Theo." Pootevřela jsem pusu, když jsem zahlédla cosi, co jako včela vypadalo, ale bylo to mnohem větší. "Utíkejte..." Ozvalo se od toho brejlouna, který okamžitě začal utíkat. Já i Theo jsme měli úplně stejný nápad a proto jsme všichni utíkali pryč. Zastavili jsme se. Já se koukla za sebe a zjistila, že po nás ani nejdou a tak jsem si oddychla. Když jsem však koukla na ty dva, jak klesají dolů, pohlédla jsem na okolí. "Tak...to je pech co." Nadzvedla jsem obočí a Theovi samozřejmě pomohla. Jakmile se dostal ven, byl už tam jen ten brejlounek. "Eh, snad mě tu nenecháte, ne? Omlouvám se že jsem zaútočil, měl jsem strach! Pomůžu vám, byli by jsme tři, můžem najít ty čidla!" Po zamyšlení se nad tímto faktem jsem byla přinucena ho zachránit, ale nevěřila jsem mu, ale i tak jsem doufala, že dodrží to co řekl.


Opravdu jsem byla nesvá, když jsme šli stále vpřed a smrt na vás čekala všude. Byli jsme vystaveni zkoušce smrti, jedovatý hmyz, zvěř a lidé, co vás chtějí zabít. Cestou k boudě jsem málem umřela i já. Cestou nás potkalo spoustu močálů, dokonce i krokodýlů, které jsme všichni jen tak tak přežili. Jakmile jsme se dostali k té boudě, zjistili jsme, že přežijeme. Čidla totiž nebyla rozmístěna po okolí, byly ukryté za trámy tohoto přístavku. Byla jsem si vědoma toho, že jakmile čidlo zmáčknem, ti dva tam venku umřou, ale tento svět nebyl pro slabochy, přežije ten nejsilnější, přežijeme MY. Všichni tři jsme si vzali do ruky čidlo a zmáčkli ho zároveň. Co se stalo? Jednoduchá odpověď...Nikdy nevěřte lidem. Po zmáčknutí těchto čidel jsme nepřežili všichni tři. Dvě z čidel byly nastaveny tak, že měly do těla mých přátel vypustit velmi zákeřné a jedovaté složky, které jim oběh krve zcela zastavily. Z krve se jim stal jeden velký puding a v tu chvíli jsem pochopila...Přežili jsme tři, ale ne tak, jak bylo očekáváno. Při pohledu na své přátele, kteří leželi mrtví v této boudě jsem chytla vztek, neskutečně velký vztek. Křičela jsem a brečela jak nějaká malá holka, ale vidět přátele, kteří vám zachránili život umírat...Kdo by se nesložil. Toto byl konec, ale zdaleka ne pro mě...

Kapitola ČTVRTÁ - Odplata, Jsem něčím víc!

Přežila jsem, alespoň tak to bylo řečeno z úst mého otce. Nebyla to ale taková pravda. Půlka mě v tom lese umřela a byla to zrovna ta, která mě držela v klidu v ústraní. Po tom co mě a ty další dva, kteří přežili převezli zpět na letiště, kde nás očekával Daniel de cosi, oči jsem měla sklopené nějakou dobu dolů. Mezi tím vším začal mluvit a neskutečně moc se smál. Pocity ve mě se začaly mísit, ale jeden z nich přeci jen vedl...pomsta. Je v každém člověku, jen výjde najevo, jakmile dostane impuls. Já ho právě dostala. Totálně vyřízená s potrhaným oblečením jsem vzala jeden ze svých nožů a dřív než by stačil kdokoliv zareagovat, ho měl ten muž v krku. Nikdo nechápal ,co se právě stalo. Nikdo nic takového nikdy neviděl a i já byla celkem v šoku. Muži co tu byli vzali své zbraně a namířily je proti mě, ale nestříleli, báli se mě a možná měli i důvod. Co se stalo dál? Jeden z nich vystřelil a střelil mě do ruky, ve které jsem držela nůž od krve. Nad námi se objevil vrtulník, který přistávala stále níž a níž. Muži v něm střelili do ochranky kolem mě uspávací šipky. Nečekala jsem že po tomto přežiju, ale právě z tohoto vrtulníku vystoupil muž, slušně oblečený a za ním můj otec. "Jestli mě chcete zabít, udělejte to prosím rychle." Dívala jsem se jim bezmocně do očí, neměla jsem slov. Zabít někoho...život se vám změní, stejně jako vaše psychická stránka. "V pořádku Astrio, budeš v pořádku." Bylo to poprvé za tu dobu, kdy mě tak pevně a hrdě objal. Vůbec jsem nechápala tuto situaci a už vůbec jsem nechápala situaci, co se tu před chvílí odehrála, měla jsem vztek a dokázala jsem něco neobyčejného. "Jak říká Váš otec slečno, budete v pořádku. Avšak za tyto skutky ve světě lidí budete pykat, pokud nepojedete s námi. Vlastně nemáte ani na výběr. Byla jste přijata na tajnou školu ve Francii. Je pouze pro žáky jako vy, kteří mají zvláštní a jedinečné schopnosti. Více by jsme vám řekli cestou, můžete?" Bylo mi momentálně jedno, co se děje. Byla jsem kousek od toho, abych neomdlela, jak vyčerpáním fyzickým, tak i psychickým.

Po té co jsem nasedla do vrtulníku jsem opravdu upadla do bezvědomí. Probrala jsem se až v nějakém cizím pokoji. Byla to nemocnice. Právě teď jsem si až uvědomila, co všechno se stalo a co jsem to provedla. Za toto bych měla jít sedět, když jsem zabila člověka, ale bylo v tom něco mnohem víc. Po mém probuzení se tu nashromáždilo pár lidí, včetně mého otce. Opět se tu objevil ten pán, kterého jsem viděla včera u vrtulníku. Řekl mi vše co bych potřebovala vědět. Řekl mi o světě murimu, o lidech s nadpřirozenými schopnostmi a o smysl mé zkoušky peklem. Bylo to vše plánované? Byla to jen...hra?! Když jsem se dozvěděla, že tím čím jsem si musela projít byla jen záminka toho, abych ukázala kdo jsem mě opravdu znepokojovala, protože ani já sama už nevěděla, kdo jsem.

"Astri. Pan Elrik Devillers je jedním z nejváženějších lidí v murimu. Dokázal věci, o kterých by se někomu ani nesnilo. Má zvláštní a jedinečnou schopnost, za kterou si ho hýčkáme..." Pronesl hrdě pán s brýlemi v nóbl oblečení. "Hned od prvního dne, kdy jsem tě poznal jsem věděl že budeš jako já. Nebyl jsem si ale jist, proto jsi měla každý den rok co rok tréningy a já zjistil, že jsi talentovaná. Že jsi rychlá, rychlejší než normální lidé. Jediná šance jak se přesvědčit byla tato zkouška. Je mi moc líto, že umřeli tví přátelé, je teda pravdou, že vše nejelo podle plánu, hru změnili těmi čidly. Nečekal jsem ani, že by jsi mohla zabít někoho, aniž by jsi musela, ale projevila se tvá schopnost. Na té škole tě naučí držet své emoce pod kontrolou a s ní také tvou schopnost. Je toho na tebe nejspíš moc, ale jakmile se dozvíš o tomto světě víc, zamiluješ si ho stejně jako já. O pana Deniela neměj strach. Ten muž nebyl hodný člověk a všechny svědky jsme uplatily za to, že to byla nehoda. Co se mě týče, žiji v lidském světě jako prostý občan, protože někdo zde musí dávat pozor na lidi, jako jsi byla ty." Když vám toto řekne člověk, o kterém jste si mysleli že ho znáte, jste v šoku. Já se snažila všechny informace vstřebat. Chtěla jsem se každopádně dozvědět víc o tom všem, byla to pro mě novinka. Po této akci mi byly uděleny pouze informace o pobytu na té škole, spolu s dalšími věcmi. Stala jsem se žákem Serpente École.

Kapitola PÁTÁ - Serpente École


Nástup na tuto školu byl vskutku zvláštní. Bylo mi 13 let, co jsem se sem dostala. Vidět několik dalších lidí, kteří mají nejspíš také schopnosti mě fascinovalo a zvědavost nad tím co umí ještě víc. Když nás přišel přivítat ředitel, všimla jsem si, že je to docela normální muž, který nejspíš ví co dělá a má to v hlavě srovnaný, teda...aspoň z části určitě. Do kolektivu jsem se nezačlenila, byla jsem hold v něčem jiná než ostatní. Byla tu spousta hyperaktivních děcek, který se chlubili svými novými iPhony a kdo ví čím ještě Naštěstí jen slovně, toto místo bylo absolutně mimo realitu. Přála bych jim Amazonii, fakt že jo. Neměla jsem moc v oblibě lidi a od toho mého zážitku v Jížní Americe jsem si ani přátele hledat nechtěla. Byla jsem hold typ, který se na všechny rychle upne a když je ztratí, bolí to a vyvrcholí v jistou formu běsnění. Moje schopnost byl jakýsi druh teleportace, který jsem zatím nedokázala využít. Jako žák nižšího stupně jsem se dozvěděla spoustu věcí o tomto světě a zároveň i o světě lidí. Bylo to vše nové a fascinující, protože jsem donedávna na tyto věci ani nevěřila a teď jsem byla jejich součástí.

"Hej ty, červenovlásko. Co umíš?" Ozval se docela příjemný hlas od kluka za mnou, avšak jeho slova až tak příjemná nebyla. Ani jsem se na něj neotáčela, stále jsem tak jak doposud a poslouchala slova učitele, který nám zrovna prezentoval u tabule. Neměla jsem potřebu jít do styku s nějakýma lidma tady, byla to jen přítěž. On byl však neodbytný a mě nezbývalo nic jiného, než se k němu otočit. "Zavři rypák, děkuji pěkně." Po těchto slovech jsem se na něj mile usmála a zase s kamennou tváří poslouchala učitele. Všimla jsem si, že po tomto dni, kdy mě slyšelo pár lidí se mě začali vyhýbat. Vlastně dělali dobře.

Po pár letech studia zde jsem dokázala využívat svou schopnost na vyšším stupni. Moje schopnosti a reflexy byly dobré už od mého děctví a proto mi souboj s někým nedělal nejmenší problém. Sebekontrola byla o něco horší, byla potřeba meditace a taková ta blbost jako je jóga. Klidné věci, u kterých jsem nikdy před tím nevydržela, protože mě to lezlo na nervy. Teď jsem se dokázala soustředit i v těchto nudných věcech a zachovat si chladnou hlavu v terénu. Avšak, stále jsem nebyla dokonalá, to by ani nešlo. Moje vrozená schopnost nebyla dokonalá, stále jsem nebyla tak rychlá, jak by se dalo očekávat, že vypadá teleportace. Postupem času jsem se dostala výš. Bylo to díky cviku a námaze a času, který jsem do toho dala. Stala jsem se žákem středního stupně a postupně se snažila odložit svou tvrdou slupku, která nepouštěla nikoho k tělu. Pravda, párkrát jsem se do ředitelny dostala, ale vždy jsem vyvázla bez trestu, protože díky tomu, že jsem byla známá jako klidný člověk, který nechce styk s lidma, došlo jim, že já si nezačínám. Byl to nový začátek. Pro mě ano. Přišlo mi to jako...kdybych se z jednoho pekla, dostala do nebe. Takový byl prozatím můj dojem. Zde nešlo o to, jestli přežijete. Ale o to, jestli uspějete a nebo propadnete. Byl to život, v jiném světě...zvaný jako Murim.



MAZLÍČEK

Můj nejlepší přítel a zároveň nejhlavnější člen mé rodiny je Foxy. Už z jeho jména můžete zjistit, že se jedná o lišku. Foxy je zvláštní tím, že je celý černý a v noci, ve tmě téměr lidskému oku neviditelný. Je to asi hodně zvláštní, že mám černého mazlíčka, když miluju barvy, ale ocením i jednoduchost. Foxy je povahou velmi podobný mě, až na to že není drzý, pobral po mě pouze tu hyperaktivitu. Skoro nikde mě nenechá samotnou, proto má někdo opravdu problém být semnou osamotě. Mimo jiné je dokonale vycvičený, proto mě poslouchá na slovo, ale někoho kdo je mu nesympatický neposlouchá.


VĚCI
Co se týče těch krámů v mé školní tašce, asi řeknu jen to nejhlavnější. Moje taška je přes ramena, barvy černé. V ní mám notebook, mobil, který mi slouží zároveň i jako mp4, dále tam mám sluchátka, nějaké sladkosti, kdyby náhodou došla moje "dobrá" nálada, spíš je mám na uklidnění se. Taky s sebou nosím fotoaparát, kterým dokumentuji věci, které mě fascinují, abych se na ně mohla zase někdy v klidu doma podívat.


VZHLED A ZAJÍMAVOSTI
Jak jste si mohli všimnout, jednou z nejvýraznějších věcí na mé maličkosti jsou vlasy. Nejspíš si musíte říkat, že je blbost, abych je měla od přírody červené, ale je ti tak. Už od svého narození je mám sytě červené, naše rodina už to má v genech přes mnoha generací. Vlasy mám dlouhé, sahající do půlky zad a vepředu taky tak nějak, nosím je ale nejčastěji svázané do culíku. Tento střih mám taky kdo ví jak dlouho. Moje oči mají zářivě zelenou barvu. Jsem taky docela malá, proto mi lidé občas říkají, že jsem roztomilá, když zrovna nedělám blbosti. Dalším jedním zvláštním znakem na mě je tetování na zápěstí, kde je napsané "Believe". Toto tetování jsem si nechala udělat na své patnáctiny. Styl oblečení nemám tak nějak daný, jen nosím často nějaké nevýrazné mikiny, spíš pánské oblečení mé velikosti. Když mám takový normální den bez energeťáku, mám na sobě normální oblečení do normální společnosti...někdy i normálně nenormální.





SCHOPNOSTI

Zaměření: Taijutsu

Klan: Devillers

Schopnosti
I jako dívka s metrem 62 jsem velmi rychlá, ohebná a především v boji klidná. Dokážu si zachovat chladnou hlavu. Mé bojové umění je jistým způsobem originální. Je to jakási kombinace karate s capoeirou. Díky tomu, že capoiera je především o pohybu, ohebnosti a rychlosti, spoustu lidí má problém se mě i dotknout. Jestliže v ruce držím nějakou zbraň, jsem zaměřená především na karate, kickbox, judo. Byla jsem vycvičena v různých bojových umění. Díky své vrozené schopnosti dokážu být nepředvídatelná a to se mi na tom nejspíš nejvíc líbí. V boji využívám také zbraně a především svou dýku, která se v rodině dědí každou generaci.

Vrozená schopnost

Teleportace

Teleportace aneb přemisťování subjetků z jednoho místa na druhé, aniž by musel chodit, nebo využívat jakékoliv jiné prostředky. Teleportaci lze využít ale pouze v případě, že si pamatujeme, nebo vidíme místo, kam se chceme přemístit. Kdyby jsme se teleportovaly naslepo, je dost možné, že skončíme ve zdi, nebo v něčem podobném. Pro zkušeného "skokana" (ten, který využívá teleportaci) stačí když místo skoku vidí třeba místo jen na fotce. Začátky této schopnosti se projevují teleportací na krátkou vzdálenost a to většinou v náporu vzteku. Jakmile dosáhnete vyšší úrovně, která vyžaduje dobrou sebekontrolu, dostatek Chi a zkušenosti, je možné s sebou teleportovat i nějakou větší věc (auto, dům). Tuto schopnost získávají lidé na školách většinou až na úrovni Mistra. Je k tomu potřeba taky tvrdý tréning. Pro přemístění nějakého člověka je potřeba, aby jste ho pevně drželi, protože přemístit něco, čeho se nedotýkáte je nemožné, můžete přemístit pouze sebe s někým (něčím). Slabinou této schopnosti je především sebekontrola. Jakmile vás někdo zasáhne a vy se poté chcete někam přemístit, nepovede se to a je dost možné, že skončíte někde jinde. Mozek se totiž soustředí z větší části na bolest a ne na místo, kam by jste chtěli. Proto je třeba cvičit i po psychické stránce. Díky tomu, že se začátky projevují ve vzteku, je to velmi riskantní. Často se stává, že někdo příjde o menší část svého těla (např. prst). Co se týče lidí, pokud se jich nedotknete a oni se vás nebudou držet, není možné je přenést. Když se přenesete spolu s někým, kdo se vás snaží zabít a budete rušeni v průběhu teleportace, je dost možné že budete mít trvalé následky. Tělo se vám musí totiž přemístit celé a pokud v průběhu jste narušeni, je dost možné, že můžete ztratit nějakou část svého těla a to by bylo už smrtící. Jakmile se dostane do stiku s elektřinou (prostě elektřina, blesky apod.) teleportace není možná. Toto je jednoduše hlavní nevýhoda této schopnosti. Jakmile dostanete jakýkoliv zásad elektrickým proudem, přemístění není možné a snižuje to zároveň i energii. Schopnost má pouze využití přenášení subjektů, lidí a sebe na jiné místo, než na jakém jste s podmínkou, že se jí musíte dotýkat.

Názorné ukázky:
 


Vybavení

Veškeré hračky:
 



BODY

Základní zaměření - Taijutsu

Taijutsu - 5
Síla – 2
Rychlost – 6
Výdrž – 5
Chi – 4
Inteligence – 3

Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi
Admin
Admin
avatar

Poèet pøíspìvkù : 21
Join date : 09. 04. 14

PříspěvekPředmět: Re: Astria Devillers [Žák vyššího stupně]   Mon Sep 01, 2014 4:10 pm

Ok povoleno ;)
Návrat nahoru Goto down
Zobrazit informace o autorovi http://murim.forumczech.com
 
Astria Devillers [Žák vyššího stupně]
Návrat nahoru 
Strana 1 z 1

Povolení tohoto fóra:Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
 :: Hra :: Murim :: Charaktery :: Francie-
Přejdi na: